autor: B. Ledvinková
Když jsem si před časem vymyslela toto téma jako, po nějaký čas, pravidelnou rubriku Rumburských novin, netušila jsem, co na sebe šiju. Vyprávění pamětníků mne dojímají. Chtěla jsem zmapovat, co vedlo rodiny ke stěhování do neznáma, navíc do oblasti tenkrát neklidné. Nahlédli jsme společně do životů několika lidí. Co člověk, to jiný osud.
Jenže termíny novin jsou závazné a já jsem se právě ocitla v situaci nemocného, který momentálně nemůže jít hledat dalšího pamětníka. A tak mne napadlo vypovědět, jakými cestami se do Rumburka dostali moji rodiče se svojí malou dcerou.
Otec po návratu z první světové války, kde jeho nejlepším přítelem byl sudetský Němec Franz Linke, jemuž v Itálii zachránil život, odjel na Slovensko jako tovaryš českého řezníka, u něhož se před válkou vyučil. Prožil zde 24 let a zřejmě bychom tam žili dodnes, protože maminka byla Slovenka a táta tu zemi znal víc než Čechy a měl moc rád tamní lidi. Ti, kteří ho ještě pamatují, ho hodnotí jako nejlepšího člověka, který sám nemohl zbohatnout, protože nedokázal vidět hlad a bídu druhých. Tak např. živil několik měsíců asi 30 rodin stávkujících dělníků v Podbrezové. V Banské Bytrici a okolí dával chudým rodinám maso na dluh, nejchudším zadarmo. To již podnikal sám.
Jenže přišel rok l939. Slovensko se přidalo k Hitlerovi. Československo bylo rozbito. Češi museli zemi opustit a vrátit se do protektorátu. Táta odmítl odejít bez maminky a beze mne. Jenže nás Slovenský štát nehodlal propustit. Výsledkem střetu bylo, že otec byl napřed pronásledován, zavřen, uvržen do pracovního tábora a nakonec eskortou dopraven na hranice protektorátu s doporučením: Popravit! Všechen majetek nám sebrali. Zůstaly jsme s maminkou zcela bez prostředků. Naštěstí nám lidé pomáhali. Nejhorší pro maminku bylo, když jí policajti přinesli tátovy věci, včetně peněz a bot. Na otázku, proč mu to nenechali, zněla odpověď: "Tam, kam jsme ho poslali, už to nebude potřebovat." A následovalo významné gesto k nebesům. Maminka se zhroutila.
Osud však bývá nevypočitatelný. Otec byl eskortou předán na hranici německému důstojníkovi, který uměl dobře česky. Na tatínkův údiv reagoval vysvětlením, že se učí z knih, takže česky mluví spisovně. Považoval to prý za svoji povinnost, když se služebně dostal do jiné země, naučit se její řeč. Celou noc si vyprávěli. K ránu důstojník roztrhal a spálil zprávu slovenské policie. Zeptal se, zda má táta nějaké peníze. Měl jen několik slovenských korun, které mu nechali. Němec mu řekl, ať si na nedalekém nádraží koupí lístek tam, kam mu budou stačit peníze. Pak, že už se nějak musí dostat domů, kdyby i pěšky. A asi pro jistotu dodal: "Nikdy jsme se neviděli." Podali si ruce a otec odešel.
Ke své rodině se po dobrodružné cestě, při níž si ověřil, že člověk vždycky potká někoho, kdo mu nabídne pomocnou ruku, ve zdraví dostal.
Když maminka obdržela dopis, v němž jí tátův bratr obratným způsobem dal vědět, že tatínek přežil, začala usilovat o to, abychom se my dvě dostaly do Čech. Všechny žádosti byly zamítnuté. Až někdo poradil, aby se přihlásila na zemědělské práce na německé statky v Čechách. A to vyšlo! Opouštěly jsme Slovensko na jaře roku l943. Maminka vážila 40 kg. Byla psychicky i tělesně zcela vyčerpaná. Mně bylo l,5 roku. Od příjezdu na statek poblíž Želivky, kde musela pracovat od 6 do l2 hodin, hodinu měla na přípravu oběda a pak zase na pole do l8 hodin, se její stav stále zhoršoval. Já jsem celý den byla odkázána sama na sebe. Bloumala jsem na dvoře, kde mne jednou husy téměř uklovaly. Německá selka se tím dobře bavila a nedovolila svým dětem, aby mi pomohly, byť ony chtěly. Naštěstí přijel vůz s obilím a vozka husy bičem zahnal. Pak se ohnal po hospodyni, ale ta prozíravě rychle zmizela. Táta za námi jezdil z Chotěboře, kde byl totálně nasazen do tamní zbrojovky, vždy v sobotu odpoledne. Převzal práci místo maminky, aby si mohla alespoň vyprat a malinko si odpočinout. Tak to šlo až do roku l944, kdy se maminka zhroutila docela. Teprve potom nám dovolili statek opustit. Konečně jsme mohly za tátou.
V Chotěboři jsme žili v baráku sbitém z prken, potaženém dehtovým papírem. Každá rodina v jedné místnosti. Místo nábytku jen krabice a bedny, jednu lavici u stolu, dvě postele a kamna. Když přišel konec války, přemýšleli rodiče i ostatní spolubydlící, kam jít. Vláda vyzývala občany k zabydlování pohraničí, protože bylo nutné udržet zde život po odchodu německého obyvatelstva. Tatínek s panem Vybíralem a Maňasem, což byli naši sousedé, objeli řadu měst i vesnic na severu. Teprve při třetím výjezdu přišli do Rumburku a bylo rozhodnuto! Táta byl nadšený, byť mu maminka neschválila jeho touhu požádat si o zemědělskou usedlost, smířil se s tím a přijal na MNV Horního Jindřichova nabídku na dům č. l54 (u hřiště). Naši si ještě rychle v červnu v Chotěboři odbyli tolik let slovenskými úřady odpíranou svatbu, zařídili další rodinné záležitosti a začátkem srpna jsme se stali obyvateli Rumburka. Táta nastoupil do Rybeny, kde udil ryby, maminka nám budovala domov a já jsem se stala jejím stínem. Nehnula jsem se od ní na krok. Dlouho se mi zdály sny, v nichž jsem zase sama bloudila kolem rybníka, a maminka neslyšela, jak ji volám, a stále se mi vzdalovala. Probouzela jsem se zpocená a křičící. Trvalo dlouho, nežli jsem se uklidnila a začala se učit mluvit. Ale dohnala jsem to. Postupně jsem se stávala šťastným dítětem.
V domě, který nám byl přidělen, bydlel ještě jeho původní majitel JUDr. Schrameck. Do okupace prý nosil jméno Šrámek. Byl Čech, vzal si za ženu Němku a měli jednu dceru. Myslím, že šli do odsunu mezi prvními. Patrně kvůli jeho kolaboraci. S tatínkem hodně diskutovali. Vzali jsme k nám i mladého devatenáctiletého židovského chlapce Martina Herschkovitsche. Vrátil se z koncentráku jako jediný z celé rodiny. Byl jako náš. Bohužel, asi za tři roky nás opustil, i když velice nerad, když ho vypátrala jeho sestra, která také přežila. Zapřísahala ho, aby přijel za ní do Izraele. Napsal nám v r. l968. Nebyl v Izraeli šťastný a ani se neoženil. Vzpomínal na Rumburk a česká děvčata.
Dům pana Šrámka jsme nakonec nekoupili. V dnešní Větrné ul. č. 349 žil starý pán, který si tento dům sám postavil. Bylo mu již 80 let. Seznámil se s tatínkem, nějak dobře si rozuměli, byť nevím, jakou řečí se domlouvali. Pan Istrickij věděl, že bude muset odejít. Poprosil tatínka, abychom si zažádali o jeho dům. "Chci vědět, že ho má dobrý člověk," řekl, když táta oponoval, že už barák máme. Proti tomu se nedalo nic namítnout. Táta to nemohl tomu starému muži nesplnit. A tak jsme se neplánovaně ještě jednou stěhovali. Bylo to v dubnu nebo začátkem května l946. Švagrová pana Istrického si vzala Čecha, takže zde zůstala. Několik let, dokud žil její manžel, jezdili si k nám ze Starých Křečan pro jablka. Jejím prostřednictvím měl pan Istrickij zprávy o svém starém domově až do své smrti a my zpětně věděli o něm.
Žili jsme v tomto domě třicet let a byli jsme tady opravdu šťastni, navzdory všem problémům, které se čas od času objevily. Doba nebyla lehká. A tak nakonec si zavzpomínám na dvě příhody, které jsou možná i úsměvné.
V naší rodině jsme vždy oslavovali narozeniny i svátky v jejich předvečer. Táta se narodil 6. března, a tak jsme jeho narození oslavovali 5. března také v roce l953. Přišlo několik starých přátel, bylo veselo. Jenomže ten večer ve zpravodajství ve 22 hodin přinesl rozhlas zprávu o smrti J. V. Stalina. Někdo zřejmě ten večer šel okolo, slyšel smích a zpěv, a tak nelenil a druhý den nás udal, že jsme oslavovali smrt Stalina. Naštěstí i mezi příslušníky SNB byli normální lidé a ti rychle upozornili otce, co se stalo. A tak, když nás dva členové StB příští večer navštívili, byli zaraženi, když zjistili, že na stěně v kuchyni visí velký obraz zemřelého státníka. Tatínek s vážnou tváří tvrdil, že je to samozřejmé, vždyť nebýt jeho, nebyli bychom ani my. A pak vyjádřil přesvědčení, že oni ho jistě také doma mají. Už jsem byla dost velká, abych si to jejich koktavé přisvědčování vychutnala. Ale když táta řekl, že tam ten obraz visí již od konce války, musela jsem se otočit, abych se nesmála, protože jsem měla ještě pořezané prsty, jak jsem tu novinovou podobiznu rámovala. Pak ho odvezli k výslechu. Štěstí bylo, že tatínka napadlo zeptat se, v kolik hodin že jsme měli Stalinovu smrt oslavovat. Hlášení znělo, že v 9 hodin večer. Tátovi spadl kámen ze srdce. Rozhlas poprvé oznámil tuto zprávu až ve 22 hodin, takže jsme ji nemohli oslavovat už hodinu předtím. Když si soudruzi ověřili, že je to pravda, všechno dobře dopadlo. Ale se Stalinovou podobiznou došlo ještě k jedné historce. Museli jsme ji nechat nějakou chvíli na té stěně. A právě v tu dobu přišla jediná bývalá obyvatelka našeho domu, která byla "veselá" za války i po válce, a tak se "vyplatila" z odsunu. Vlétla k nám s úplnou samozřejmostí a žádala, abychom jí vydali její portrét, který měla v bytě na stěně. Maminka prohlásila, že žádný její portrét nemáme, že nemáme ani její nábytek, který byl přidělen nařízením MNV jiným přistěhovalým. Chvíli dělala scény, ale jelikož jsme s ní nijak nekomunikovali, odešla. My jsme se pak ze srdce zasmáli. Její fotografie totiž kryla záda Stalinovu portrétu. Nic jiného jsme v té rychlosti při jeho tvorbě po ruce neměli. Každému slušnému člověku bychom vyhověli, ale ona slušná nebyla. A tak za čas oba portréty vzal oheň.
Je mi moc líto, že jsem nakonec musela náš dům prodat. Ale jsem šťastná, že jeho dnešní majitelé v něm zřejmě také našli pravý domov. Udržovaný dům i nádherná zahrada o tom vypovídají. Dům pana Istrického je opět v dobrých rukách.
Osudy mého otce nás v rodině přivedly k názoru, že nejsou dobré či špatné národy, že jsou jen dobří a špatní lidé. Franz Linke byl Němec, který měl rád Čechy a česky uměl stejně dobře jako německy. Proto se málem stal obětí svého velitele za první světové války. Můj otec ho zachránil. Táta hrozně toužil najít ho, ale když se v roce l966 dozvěděl, že žije v Jablonci n. N., byl už Franz 6 měsíců mrtev. Za okupace se choval statečně a pomáhal Čechům. Těžce nesl, že se jeho syn dal k Henleinovcům. Jiný Němec ve druhé světové válce zachránil život tátovi. Asi osud sám vyrovnává účty.
První pováleční zaměstnanci Rybeny. Fotografie z roku 1945.