autor:
Gabriela Doušová
Krtečkovo velmi horké odpoledne
Onehdá, sledoval jsem z okna našeho domu horký letní vzduch tetelící se nad naší zahradou. Nebývá to mým zvykem, neboť tuto činnost vykonávám nejraději vleže, v houpací síti natažené mezi dvěma mohutnými kaštany. Nicméně tentokrát, aniž by mi byl znám důvod, změnil jsem svůj zvyk a zasedl k oknu.
Venku bylo horko k padnutí, vše živé se schovávalo před slunečním žárem. Ani ptáci se nepohybovali vzduchem, což je u nich neobvyklé, a dokonce se nepohyboval ani vzduch. Jen má žena se podivně zmítala s rýčem v rohu zahrady. Podezřívám ji, že kromě snahy zvelebit tuto lidmi a zahradní technikou nepolíbenou hlínu snaží se shodit i těch několik kilogramů lehké nadváhy, které na ní rok po roce nemilosrdně ulpívají. Je to pro mě dost nepochopitelné počínání, neboť její roztomilé faldíky a záštipky, pro mou potěchu a k její zlosti, množící se na jejím zadečku, stehýnkách a kdysi útlém pase, jsou mi velmi příjemné a líbí se mi. A tak jsem pozoroval svou ženu a její třepetající se sádélko, což v tom horkém letním odpoledni byl jediný pohyb v celém širém okolí a zvolna tím ukolébán, začal jsem dřímat.
V tom mě vyrušilo cosi. Zpočátku nevěděl jsem, zdali je to zvuk nebo záblesk jakéhosi zatoulaného světla, ale když jsem se oživlým pohledem rozhlédl po zahradě, záhy jsem přišel věci na kloub. Nějakým nedopatřením, snad odhrnutou řasou nebo špatně dovřeným očním víkem, pronikl k mému oku obrázek v jahodovém záhonu zmítajícího se černého malého zviřátka. Netrvalo dlouho, abych pochopil, že se jedná o největšího nepřítele všech zahradníků, tudíž i mé drahé polovičky - krtka. Byl dojemný, jak se bezmocnýma krátkýma ručičkama snažil najít rovnováhu, která byla pokaždé narušena nějakým kamínkem či stébélkem, což ho vyvrátilo z jeho těžce nabyté polohy na bříšku. Slepýma očičkama snažil se najít vhodnou díru, kterou by uprchl do bezpečí tmy a zejména chladu, neboť žhoucí slunce ho nemilosrdně spalovalo, v důsledku čehož mu již z kožíšku vycházela pára.
"Ženo moje, zahradnice ztepilá," vykřikl jsem mocně a srdnatě vykloněn z okna mával jsem na ni, abych ji upozornil na záludného vetřelce.
Polekaně zdvihla hlavu od práce, v zápětí odhodila rýč a starostlivě se ke mně rozeběhla. Nedivím se jejímu poplachu, neboť ona nebyla z mé strany zvyklá na jakékoliv hlasité projevy a prudké pohyby, zejména v tuto denní a roční dobu. Okamžitě mi bylo jasné, že se obává nejhoršího - nějaké mé nemoci, nebo snad uvíznutí v okenním rámu a že mi statečně běží na pomoc. Abych ji uklidnil, zahalekal jsem: "Drahoušku, v jahodách se nám koulí krteček..." Svá slova doprovodil jsem rozhodným gestem ruky, aby věděla, kde máme uložen onen záhon. Vím, že to bylo gesto zbytečné, neboť ona moc dobře věděla, kde to místo hledat, ale přesto mi to dodalo jisté noblesy, a tak spokojen sám se sebou, zálibně jsem sledoval faldíky své ženy, kterak změnily směr a natřásaly se směrem k jahodám.
"Jejky," vyjekla žena, spatřivše nebohé zviřátko mezi řádky. "Co s ním mám dělat?" otočila se na mě, bláhová, s prosbou o pomoc. Záhy však pochopila, že si s vetřelcem bude muset poradit sama, neboť nenastala vhodná chvíle, abych se vydal na lov a nějak zrychleně se pohyboval. Ostatně, ona je zahradnice...
Ale nejsem sketa a rád své drahé ženě pomohu, kdykoli je toho potřeba radou: "Umlať ho rejčem!" zvolal jsem z okna, ale její zamračený pohled mě upozornil, že tato rada se nepřijímá. Bodejť by ne, došlo mi po chvíli. Vždyť představa, jak krev z ubitého hraboše cáká na těch několik málo vymodlených jahodových květů, na bledou kůži a zánovní plavečky mé milované, musela být pro ni zcela jistě nechutná. "Bojím se ho", vykřikla plačtivě. "Co když po mě skočí a zakousne se mi do krku?"
"Ale kdepak, miláčku," uklidňoval jsem ji konejšivým hlasem s klidem profesionála. "To dělají pouze krysy, ale krtek má na skákání krátké nožičky. Ten neposkočí a neposkočí. Ale když si nepospíšíš, tak ti šeredně zvalchuje ty jahody."
Tato má prozíravá a alarmující slova vyburcovala ženu a přiměla ji k činu. Představa, že bude zničena její práce, které věnovala tolik času a sil, kvůli které přečetla tuny odborné literatury a vyslechla spousty moudrých rad od ochotných sousedů zahrádkářů, byla nesnesitelná. Odkudsi z vysoké trávy - na tomto místě se musím za ni omluvit, že ji neposekala dřív, ale domnívám se, že v tomto horku je má žena poněkud lenivá a prostě se jí nechtělo - tak tedy, odkudsi z vysoké trávy vylovila lopatku a smetáček. Rozesmála mě představa zametaného krtka, naštěstí žena si toho nevšimla, jelikož právě se schovávajíc za lopatkou jako za štítem obezřetně se přibližovala k zbědovanému zviřátku.
Následující události seběhly se vskutku rychle. Žena dloubla šetrně, nicméně srdnatě do krtka košťátkem. Krtek se lekl a zděšeně vypískl. Při této příležitosti u něho došlo k jistému druhu vzrušení, čehož důsledkem bylo ztopoření jeho maličkatého růžového údu. "Vytáhl na mě penis!" zaječela žena zděšeně a ve snaze odskočit od tohoto chlípného hraboše co nejdál zapletla se do zahradní hadice, ztratila balanc a překotila se mezi saláty.
Jelikož situace byla poněkud komická, neudržel jsem se a propadl hurónskému smíchu. Z bezpečné výšky pozoroval jsem zahradnici bezmocně se zmítající v salátech a jejího nezvaného hosta stejně bezmocného v jahodách. "Pospěš si, drahoušku," volal jsem na ni mezi jednotlivými záškuby smíchu, "už našel díru..." Což byla pravda, neboť krtkova černá hlavička již zcela zmizela kdesi mezi drny a ručičky mocně odhazovaly hlínu do všech stran. Žena bleskurychle vyskočila, což při její tělnatosti byl úctyhodný výkon a rád bych poznamenal, že pohyby jejího podkožního tuku na mě měly skoro stejný účinek jako na krtka dloubnutí košťátkem, nicméně, zuřivý boj, který se na zahradě pode mnou začal odehrávat, mě opět přivedl na cestu rozumu. S lopatkou před sebou bojovně napřaženou a s košťátkem ve vyzývavé poloze přiskočila žena ke zvířeti a nemilosrdně ho začala odmetat ze záhonu. Pištění krtkovo doléhalo až k mým uším, pištění mé ženy bylo slyšet až ke kostelu. Zděšený hraboš nejprve snažil se uniknout, ale když zjistil, že je proti tomu chlupatému, černému a všudypřítomnému neznámému zvířeti bezmocný, v hrůze strnul a doslova zkameněl. Teď již nebylo problémem namést ho na lopatku, nicméně v tu chvíli vyvstala otázka: "Co s ním?" Než jsem však stačil najít několik vhodných variant možného řešení celé situace, rozeběhla se žena k potoku a rázným pohybem mrštila zviřátko do vln.
Nevím, zdali je krtek dutý, či co, ale překvapivě dlouhou dobu se dokázal udržet na hladině, aniž by se potopil. Bříškem vzhůru a s čumáčkem vytrčeným kolébal se pohodlně na vlnkách a snaživě se pokoušel svýma krátkýma hrabivýma ručičkama plavat kraula naznak. Což se mu pochopitelně, vzhledem k jeho tělesné stavbě, nemohlo podařit. O několik metrů dál však vodní vír velikosti kávového šálku vyřešil trudnou krtkovu plavbu a vtáhl ho do svých tenat. Chladivá a mokrá smrt byla rychlá.
Pozoroval jsem svou odvážnou choť stojící uprostřed potoka, kterak se snaží nabýt svého ztraceného klidu oplachováním v chladivé vodě. Zálibně sledoval jsem její faldíky a záštipky a odlesky vodní hladiny na její bílé kůži. Vzduch byl horký a lenivý, snažil jsem se přemýšlet o plaveckých schopnostech hrabošů, až se mi pomalu začala zavírat víka. Bylo to takové všední horké odpoledne...
