Vlastní zámek obdélníkového půdorysu byl původně čtyřpatrovou budovou (!) zastřešenou jehlanovitou střechou. Z původní renesanční architektonické kompozice objektu je dodnes patrný převládající statický a horizontální princip. Stavba působí uceleně a opticky má jasně vymezený prostor. Oproti gotice nabývají zdi opět svého původního tektonického významu. V exteriérech zámku je dle pravidel renesančního stavitelství užito přísných, většinou pravoúhlých tvarů. Nikoli však již v interiérech, kde se dnes mísí různé umělecké slohy. V klasické renesanční době byly nejspíše chodby a místnosti překlenuty valenou či křížovou (klášterní) klenbou s lunetami. Nejsou dochovány (pokud ovšem vůbec kdy byly) další renesanční prvky, jako např. sgrafito či antikizující sloupořadí, arkády a schodiště. Foto: Gabriela Doušová
16. století bylo obdobím, kdy šlechta začínala významně podnikat. Bylo proto třeba zajistit důslednější a centralizovanější, neustále se rozrůstající, patrimoniální (vrchnostenský, panský, pozn. red.) správu. Šlejnicové byli známí svou zálibou v nákladném životě a v té době jim hrad Tolštejn přestal vyhovovat, a proto se Jiří v roce 1555 přestěhoval na ještě nedostavěný renesanční kamenný zámek v Rumburku. Po jeho smrti však došlo k rozparcelování celého obrovského panství (podle testamentu z roku 1562) a posléze i k jeho rozprodávání (např. Vartenberkům, městu Žitavě a dalším). V roce 1566 získal Jiřího syn Christoph (I.) panství Lipová, kde si postavil zámek (tzv. starý). Další syn Arnošt zdědil panství Šluknov, kde si také vybudoval panské sídlo. Konečně panství Tolštejn - Rumburk obdržel Jindřich (II.) Šlejnic. Ten však musel pro dluhy v roce 1570 prodat své panství Christophovi (II.) ze Šlejnic (synovi Christopha I.). Sám si pak až do své smrti (asi 1571) ponechal pouze hrad Tolštejn s Varnsdorfem. Toto území potom připadlo Christophovi (III.) ze Šlejnic (synovi Christopha II.). K roku 1572 se tedy na území výběžku rozkládala dvě hlavní panství: Šluknov, v držení Šlejniců - Arnoštových potomků - do roku 1623, kdy při první fázi konfiskací po Bílé hoře přešlo na Mansfeldy, později Dietrichštejny a nakonec Harrachy, a značně zmenšené, především o zahraniční enklávy, panství Tolštejn - Rumburk - Lipová, které bylo v roce 1586 prodáno původem slezskému rodu Mehlů ze Strehlitz. Ti byli majiteli panství do roku 1594. Jiří Mehl se Strehlitz (+ 1589) v roce 1587 vymohl pro město Rumburk od císaře Rudolfa II. nový městský znak, který nahradil starý znak Berků z Dubé. Pro zajímavost, tento nový znak, používaný dodnes, je podle heraldických pravidel nesprávný. Jsou na něm totiž vyobrazeny hradby, ačkoli Rumburk hradební právo nikdy nezískal (!). Nástupce Jiřího Mehla, jeho syn Baltazar Mehl ze Strehlitz, zemřel v roce 1594 ve vězení pro dlužníky. Poté se majiteli panství, které se všelijak dělilo, stávali různí Baltazarovi věřitelé. Situace se uklidnila až s příchodem nového bohatého rodu. Byli to Vchynští z Vchynic (Kinští), kteří panství opět scelili a vlastnili v letech 1607-1634. Lipovou koupili již v roce 1602. Vraťme se ale k hlavní problematice, tedy k rumburskému zámku. Do něho se v roce 1555, jak již bylo řečeno, přestěhoval z Tolštejna Jiří Šlejnic. K roku 1566 se uvádí, že u zámku byly již kamenné (!) hospodářské budovy - stáje, ovčín a stodoly a panský pivovar se sladovnou (v Rumburku existoval ještě měšťanský pivovar, o kterém je zmínka z r. 1579; pivo se však zde smělo vařit jen 6 měsíců v roce). Zámecký objekt ale až do roku 1586 stále ještě nebyl trvalým sídlem majitelů panství. Jindřich (II.) Šlejnic se při vydávání cechovních privilegií v letech 1560, 67 a 70 psal "po Tolštejně", Christoph (II.) Šlejnic sídlil především na zámku v Lipové, ale jeho nástupce Christoph (III.) se v letech 1571 a 1586 psal již "po Tolštejně a Rumburku". Mehlové ze Strehlitz pak už v Rumburku sídlili trvale. Lze se tedy domnívat, že zámecký areál byl v roce 1587 dokončen, protože byl nazýván již jako "panské sídlo a obydlí". K roku 1587 je uváděn správce brány. Šlo zřejmě o bránu na zámku, neboť je uveden mezi těmi, kdo sloužili jako zaměstnanci vrchnosti, a navíc, jak již bylo řečeno, Rumburk vlastní městské hradby nikdy neměl.Ačkoli byl zámek v 18. století barokně přestavěn, přeci jen si celkem zřetelně zachoval původní renesanční kompozici. Je tedy relativně možné udělat si obrázek o renesanční podobě zámeckého areálu. Kolem nádvoří se nacházely tři samostatné budovy: sídlo panské správy, hospodářská budova a vlastní zámek. Na nádvoří vedly tři vjezdy. Dva z dnešní Jiříkovské ulice, které protínaly jednopatrovou budovu vrchnostenské správy. Při pohledu ze zmíněné ulice přijížděl majitel panství nejspíše tím vpravo. Vedle něho je dnešní vchod do areálu polygrafického učiliště, ale ten pochází z moderní doby. Vjezd nalevo je dnes patrný pouze z vnější strany stavby, protože při novodobých úpravách byl ze strany nádvoří zazděn. Třetí vjezd vedl od panského pivovaru a protínal okraj hospodářské budovy (bude o něm ještě řeč později v souvislosti s portálem). Park se rozkládal dvěma směry, k dnešnímu Lužickému náměstí a ke gymnáziu. V době renesance parky většinou ještě netvořily se zámkem uzavřený prostor, takže lze předpokládat, že park byl přístupný všem obyvatelům města.
Do dnešní doby náleží k renesančnímu období zámku jeden ze tří portálů, které jsou na nádvoří. Je na něm vytesán erb některého ze šlechtických rodů. Erbovní pole je však zcela zničené. Kdosi totiž dospěl k přesvědčení, že právě ono místo bude tím "nejvhodnějším" pro umístění lampy k osvětlení nádvoří (!). Zachována je pouze lilie nad erbem, z čehož lze usuzovat, že se jedná o znak Mehlů ze Strehlitz, kteří ve svém erbu lilii užívali jako jednu z heraldických figur.
