autor:
B. Ledvinková
Cesta za poznáním našich předchůdců mě tentokrát zavedla k manželům Pilařovým. Typ na ně mi dal Josef Eder s upozorněním, že pan Josef Pilař 7. března oslaví krásné životní jubileum. Začali jsme si povídat v jejich příjemném domově, i když zpočátku Pan Pilař namítal, že není třeba o něm psát, protože to už v roce l995 udělal můj muž a později i Pepík Eder. Jenomže mne dnes více zajímají začátky rodiny v severočeském pohraničí než úctyhodná činnost Josefa Pilaře ve sportovních organizacích.
Pane Pilaři, odkud tedy pocházíte?
Narodil jsem se v roce l924 na tehdejší Podkarpatské Rusi, která tenkrát ještě patřila Československu. Otec byl příslušníkem finanční stráže. Pochopitelně po rozbití republiky jsme museli Slovensko opustit. Vrátili jsme se k Hradci Králové. Tam jsme prožili okupaci. Zde jsem se, ještě ve škole, seznámil se svojí budoucí manželkou. Vzali jsme se ke konci války, protože mi hrozilo totální nasazení. Jako ženatý jsem měl šanci uniknout. Ale že jsem si svoji ženu nebral jenom z nouze, ale opravdu z lásky, dosvědčuje, že jsme spolu dodnes. Když přišel vysněný konec války, byl otec odvelen do Šluknovského výběžku do Fukova. Nastoupilo sem asi 7 financů, kteří měli hlídat hranici. Bydleli jsme v budově přidělené FS.
Jak vypadal Fukov? Jak se tam žilo?
Fukov byla velice hezká, malebná vesnice o l53 číslech. Tvořila jakýsi výčnělek mezi třemi německými vesnicemi na druhé straně hranice. V každém domě byl vodovod. To tehdy ještě nebylo obvyklé. Horší to bylo s prací. Pan Michalíček sice rozjel malou kamenoprůmyslovou dílnu, kde zaměstnal část mužů, ale pouhých 30 českých obyvatel, kteří zde po odsunu zbyli, nestačili. Moje žena se chopila práce v krámě a já jsem dodělával Školu jemné mechaniky a optiky v Přerově, kterou jsem začal studovat v roce l943. Ve čtyřicátém šestém roce jsem musel nastoupit službu vlasti - na vojnu a vrátil jsem se za dva roky. Dostal jsem místo ve firmě Elektrosvit Topos ve Šluknově. Denně jsem v létě jezdil 6 km na kole, za špatného počasí tutéž trasu chodil pěšky, v zimě na lyžích. Byl jsem mladý, tak mi to tak nevadilo, ale pohodlné to rozhodně nebylo. Fukov byl jako odříznutý od světa. Žádná doprava. Tak se pomalu vylidňoval. Zřejmě proto ho nakonec stihl tak hrozný osud, zmizel z map. Když se začátkem 50. let začaly "drátovat" hranice, ušetřili na drátech.V roce l948 byla zrušena FS a otec nastoupil na berní úřad do Rumburka. Rodiče si v Rumburku koupili rodinný domek a my s manželkou jsme v roce l950 šli za nimi.
Jak se vám líbilo v Rumburku?
Město se nám moc líbilo. Ale hlavně, byla zde práce. Manželka začala v krámku se smíšeným zbožím na Jiříkovské ul., pak pracovala v mlékárně naproti dnešní Venuši. Platy v obchodech však byly hodně malé, tak nakonec odešla do průmyslu a dělala v Bytexu 04. Já jsem pracoval v SVA - státní výroba autodílů (vedle TOSu, později Desta 2.) Změny podniků mne zavály do Rumburských strojíren a skončil jsem v Destě. Měl jsem na starosti technický fond fabriky, do důchodu jsem odcházel jako technolog. Rumburk se stal naším domovem. Narodily se nám tři děti, dva kluci, jedno děvčátko. Osud nám, bohužel, připravil i hodně těžké zkoušky, ba i tu pro rodiče nejtěžší... Ale přesto byl a je to život, který stojí za to! Kromě práce kolem domu a zahrady jsem věnoval spoustu času a energie napřed aktivní-mu sportu, po zranění organizační práci, dělal jsem i rozhodčího, deset let jsem byl organizačním pracovníkem oddílu kopané, poslední léta se věnuji práci pro hokej, hlavně pro děti. Jsem šťastný, dokud to jde a mohu být užitečný. To všechno jsem mohl dělat pouze díky velkému pochopení a podpoře mojí ženy. Uvědomuji si to a jsem jí nesmírně vděčný.
A když jste se ptala na to, jak se vám líbil Rumburk tenkrát, dodám, jak se nám líbí dnes?
Máme s manželkou velikou radost, že město očividně krásní. Současná radnice udělala opravdu obrovský kus práce.
Pod čarou
7. března oslaví pan Josef Pilař své osmdesáté narozeniny. Chci mu touto cestou spolu s vámi, kteří si práce, kterou pro společnost vykonal, rovněž vážíte, popřát vrchovatou nůši zdraví a ještě dlouhá léta spokojeného života v kruhu svých nejmilejších doma i na rumburských sportovištích.
Navíc mu však chci veřejně poděkovat za občanskou statečnost, kterou v době normalizace pomohl naší rodině. Ačkoliv jsme se nijak blíž neznali, když se dozvěděl, do jakých problémů se dostal můj manžel, kterého nesměl nikdo v Rumburku, a dokonce ani v okolí zaměstnat, prokázal kromě odvahy i umění nemožného. Spolu s panem Binderbergerem vymysleli a zrealizovali plán. A pak nás jednou potkal na ulici a jen tak ledabyle se zeptal, zda Milan už má práci. Na zápornou odpověď zareagoval: "Ale máte, budete dělat vedoucího hračkárny. Binderberger vás to naučí a pak odejde do důchodu. Hned se u něho stavte!" a jakoby nic, kliďánko nás nechal zkoprnělé na chodníku a šel dál.
A tak, po tolika letech, díky, pane Pilaři, za to, že Vám nebyly lhostejné cizí osudy. Panu Binderbergerovi již poděkovat nemohu, ale i jemu jsem vděčná.
B.L.
