autor:
gdo
Na Nový rok po těžké nemoci zemřel v německém Wuppertalu rumburský rodák, známý novinář a dlouholetý spolupracovník Lidových novin Jiří Loewy. Bylo mu 73 let.
Loewy se narodil 13. července 1930 v Rumburku. V roce 1938 musela však celá jeho židovská rodina uprchnout před Hitlerem do Prahy, od září 1940 nesměl malý Jirka chodit do školy. Stejně jako snad všechny ostatní židovské rodiny, i Loewyovi pocítili na vlastní kůži, co je to nacismus. Babička a dvě Jirkovy sestřenice zahynuly v koncentráku. Chlapec měl i vlastní, nezprostředkovanou zkušenost s tím, jak dokáže nenávistná ideologie lidi zfanatizovat. Už v Sudetech ho malí Němci honívali po ulici, a v Praze potkával na ulici své spolužáky, kteří ho bez výjimky "ze dne na den přestali vidět".
Pak přišel konec války - a patnáctiletý Jiří vnímal odvrácenou stranu vítězství nad nacismem. Viděl "odplatu", která v Praze stíhala Němce, viděl, jak fanatický dav mlátí německé ženy a děti. Viděl v Sudetech, jak vypadal tzv. divoký odsun Němců. Nikdy na to nezapomněl - a celý zbytek života se snažil své čtenáře přesvědčit, že nenávist, ať už je motivovaná rasově, národnostně, nebo jakkoli jinak, nic dobrého nepřinese.
Po válce Jiří nastoupil jako novinářský elév v sociálnědemokratickém deníku Stráž severu v Liberci, ale práce mu vydržela jen do "vítězného" února 1948. Po otci a dědečkovi sociální demokrat cítil Jiří v nové moci fanatismus, kterého se děsil a se kterým se nehodlal smířit, zrovna tak jako se zánikem strany, ke které se hlásil. Jeho podzemní činnost proti tehdejší moci mu vynesla v osmnácti letech rozsudek na šest let vězení. Po anabázi vyšetřovací vazby prošel věznicemi na Borech a na Mírově, tři roky strávil v uranových dolech na Jáchymovsku. Propustili ho v roce 1953 - jako nevyléčitelně nemocného.
Naštěstí se ukázalo, že nemoc byla vyléčitelná, a tak si Jiří Loewy začal z trosek budovat nový život. V roce 1958 se v Praze oženil a v roce 1960 už byl znovu v redakci týdeníku Přást. Tam prožil 60. léta i postupnou liberalizaci kulturního a politického života. Po okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy se ale rozhodl, že experimentů s totalitními režimy už zažil dost, a v roce 1969 emigroval do Rakouska a pak do německého Wuppertalu.
Na svobodnější straně železné opony se Jiří Loewy mohl znovu zapojit do života sociální demokracie, které zůstal celý život věrný. Od roku 1975 byl v předsednictvu exilové ČSSD a nakonec jejím ústředním tajemníkem. Dvanáct let (od r. 1978) vydával stranické Právo lidu, kde poskytoval rozsáhlý prostor českým s slovenským autorům z celé politické škály.
28. října 2002 převzal Jiří Loewy z rukou prezidenta Václava Havla státní vyznamenání - medaili Za zásluhy. V únoru loňského roku se stal laureátem novinářské Ceny Ferdinanda Peroutky. Na stránkách Lidových novin vyšlo více jak pět stovek jeho komentářů, článků či fejetonů.
autor: gdo
Na Nový rok po těžké nemoci zemřel v německém Wuppertalu rumburský rodák, známý novinář a dlouholetý spolupracovník Lidových novin Jiří Loewy. Bylo mu 73 let.
Loewy se narodil 13. července 1930 v Rumburku. V roce 1938 musela však celá jeho židovská rodina uprchnout před Hitlerem do Prahy, od září 1940 nesměl malý Jirka chodit do školy. Stejně jako snad všechny ostatní židovské rodiny, i Loewyovi pocítili na vlastní kůži, co je to nacismus. Babička a dvě Jirkovy sestřenice zahynuly v koncentráku. Chlapec měl i vlastní, nezprostředkovanou zkušenost s tím, jak dokáže nenávistná ideologie lidi zfanatizovat. Už v Sudetech ho malí Němci honívali po ulici, a v Praze potkával na ulici své spolužáky, kteří ho bez výjimky "ze dne na den přestali vidět".
Pak přišel konec války - a patnáctiletý Jiří vnímal odvrácenou stranu vítězství nad nacismem. Viděl "odplatu", která v Praze stíhala Němce, viděl, jak fanatický dav mlátí německé ženy a děti. Viděl v Sudetech, jak vypadal tzv. divoký odsun Němců. Nikdy na to nezapomněl - a celý zbytek života se snažil své čtenáře přesvědčit, že nenávist, ať už je motivovaná rasově, národnostně, nebo jakkoli jinak, nic dobrého nepřinese.
Po válce Jiří nastoupil jako novinářský elév v sociálnědemokratickém deníku Stráž severu v Liberci, ale práce mu vydržela jen do "vítězného" února 1948. Po otci a dědečkovi sociální demokrat cítil Jiří v nové moci fanatismus, kterého se děsil a se kterým se nehodlal smířit, zrovna tak jako se zánikem strany, ke které se hlásil. Jeho podzemní činnost proti tehdejší moci mu vynesla v osmnácti letech rozsudek na šest let vězení. Po anabázi vyšetřovací vazby prošel věznicemi na Borech a na Mírově, tři roky strávil v uranových dolech na Jáchymovsku. Propustili ho v roce 1953 - jako nevyléčitelně nemocného.
Naštěstí se ukázalo, že nemoc byla vyléčitelná, a tak si Jiří Loewy začal z trosek budovat nový život. V roce 1958 se v Praze oženil a v roce 1960 už byl znovu v redakci týdeníku Přást. Tam prožil 60. léta i postupnou liberalizaci kulturního a politického života. Po okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy se ale rozhodl, že experimentů s totalitními režimy už zažil dost, a v roce 1969 emigroval do Rakouska a pak do německého Wuppertalu.
Na svobodnější straně železné opony se Jiří Loewy mohl znovu zapojit do života sociální demokracie, které zůstal celý život věrný. Od roku 1975 byl v předsednictvu exilové ČSSD a nakonec jejím ústředním tajemníkem. Dvanáct let (od r. 1978) vydával stranické Právo lidu, kde poskytoval rozsáhlý prostor českým s slovenským autorům z celé politické škály.
28. října 2002 převzal Jiří Loewy z rukou prezidenta Václava Havla státní vyznamenání - medaili Za zásluhy. V únoru loňského roku se stal laureátem novinářské Ceny Ferdinanda Peroutky. Na stránkách Lidových novin vyšlo více jak pět stovek jeho komentářů, článků či fejetonů.