Jedna z nejstarších starousedlých rodin na Šluknovsku je rodina pana Josefa Zíbnera z Rumburka. Pane Zíbnere, kdy a odkud přišla do Rumburka vaše rodina a jak k tomu došlo?
Žili jsme v malé vesničce, jmenovala se Bílá Hlína na Mnichově Hradištsku. Měli jsme maličké hospodářské stavení a výměru polí 5 ha. Sestře bylo dvacet a mně sedmnáct let. Naše obydlí už nám bylo malé, navíc jsme oba se sestrou chtěli hospodařit.
Táta nám radil, abychom využili příležitosti a šli hospodařit do pohraničí. Zde byla možnost výběru hospodářství podle toho, na kolik se kdo cítil. Jenomže rodinu tímto názorem zprvu nijak nenadchl. Netoužili jsme odejít z domova. Jenže červík v našich hlavách začal vrtat a my jsme se nakonec rozhodli, že si nové možnosti prověříme.
Proč jste si k prověřování vybrali právě Rumburk?
Protože pro zemědělce z tehdejšího okresu Mnichovo Hradiště bylo shora přiděleno Rumbursko. Mohli jsme si vybrat kteroukoliv vesnici nebo město ve Šluknovském výběžku. Zalíbily se nám Dolní Křečany a zde jsme si nakonec vybrali i usedlost. Ale nebylo to hned jednoznačné, stále jsme váhali. Chodil s námi pracovník z NV a seznámil nás s nemovitostmi, které byly ještě volné. Víte, ono zemědělství je specifickou záležitostí. Zvířata musela dostat krmení a být obsloužena hned. Odsuny Němců byly plánované po částech a pokud šlo o zemědělce, museli se naši nastěhovat týž den, kdy němečtí opustili hospodářství. Praktikovalo se to tak, že jsme několik dní předem dostali telegram, kdy musíme dorazit a převzít chod usedlosti. Telegram nám sdělil, že máme nástup 11.11.1945. A tak jsme doma prodali 4 kravičky sousedům, domek vystěhovalci z Mimoně, který musel svůj domek uvolnit ve prospěch armády a naše rodina se přesunula do Dolních Křečan čp. 112.
Jaké jste měli pocity, když jste vjížděli do vrat nového domova?
Velice smíšené. Na jedné straně ještě pálily oči z loučení, na druhé šimrala zvědavost na novoty, které nás čekají. Jenže, to jsme ještě netušili, že nový začátek bude značně komplikovaný. Když jsme začali vykládat svůj majetek, zjistili jsme náhle, že rodina německého hospodáře nebyla odsunuta. Odsun byl z nějakého důvodu zbržděný. Co teď? Nezbylo, než se vzájemně domluvit na řešení. Byly jsme dvě rodiny v jednom bytě. My čtyři a jich pět. Franz Rudolf s manželkou, dcerou, maličkým vnoučetem a 80letou matkou. Uvolnili nám dole jednu velkou místnost a kuchyňku. Mé sestře Lidušce malinkatou komůrku na spaní v patře. Oni se pak zabydleli v ostatních místnostech prvního poschodí.
Další problém byl, co s hospodářstvím? Opět jsme se museli domluvit. Začali jsme hospodařit společně. Upozornili jsme je, že nebude na výplaty, ale že se budeme živit z výsledků své práce všichni po celou dobu, dokud budeme v tomto nečekaném společenství. Výsledky toho, že jsme měli více rukou na práci, byly viditelné a leckdy zavdali příčinu k závisti některých sousedů. Ale jak se v životě často potvrzuje, všechno zlé je k něčemu dobré. Společně jsme prožili a oslavili i Vánoce l945. Zabili jsme prase, které jsme si přivezli ještě z domova, výslužku dostala rodina Franze Rudolfa i stará paní. Ta přišla poděkovat a plakala, že ani vlastní syn ji nikdy nepohostil tak jako my. Její vnučka Marichen, která měla roční dítě, dostala ještě jeden dárek, vrátil se jí z války manžel.
Tak jsme společně pracovali až do pozdního léta l946. Nepamatuji si už přesné datum, kdy došlo k odsunu celé rodiny. Bylo to pro ně o to těžší, že doufali, že je nakonec vůbec neodsunou. Naše maminka jejich odchod oplakala. Jednak je litovala, jednak měla strach. Pan Rudolf byl totiž majitelem štěrkárny za Zámečkem, kde se těžil bílý štěrk.
To mě moc zajímá, jako malá jsem obdivovala ty pěkné bílé ulice v Horním Jindřichově. A když jsem byla větší, lámala jsem si hlavu, kde Němci ten krásný bílý písek brali? Konečně to vím!
Na těžbu toho štěrku bývaly prý ve stavení zásoby výbušnin, jak nás poučili sousedé. A také prý hospodář vlastnil osobní střelnou zbraň, kterou měl použít proti nějaké dívce, která se pohybovala na jeho poli. Matka měla strach, aby se nám Rudolfovi nějak nemstili. Ale my doufali, že se nic nestane, vždyť přece věděli, že to nebyla naše vina, že museli pryč.
Když jsme s nimi diskutovali, odsuzovali válku, nadávali na Hitlera, kam je dovedl, ale nevěřili, že byly koncentráky. Následky nacistické propagandy v nich přetrvávaly. Stále byli přesvědčeni, že příslušníci jednotek SS a SA byli nejlepšími lidmi, statečnými bojovníky proti korupci apod. Povinně byli nuceni shlédnout dokumentární film natočený po osvobození Osvětimi. To, co viděli, jimi otřáslo, ale stejně své přesvědčení nezměnili. Když jsme jim jejich věci pomohli naložit do žebřiňáku, abychom je dovezli na místo soustředění, všichni poklekli na prahu domu, plakali a modlili se. Dcera Marichen náhle povstala a řekla: "Války byly a budou, my se vrátíme". Trochu to námi otřáslo.
Tím jste se tedy s rodinou Rudolfovou definitivně rozloučili a začali hospodařit sami.
Hospodařit sami jsme začali, ale jedno setkání nás ještě čekalo. Za nějaký čas v noci někdo bouchal na okno. Všichni jsme se chvěli. Táta se podíval oknem. Stál tam pan Rudolf. Otec šel otevřít. Návštěvník byl očividně rozčilený a unavený. Řekl nám, že jsou někde v Sasku, že mají hrozný hlad. Požádal nás o pomoc. Dali jsme mu chleba, vyškvařené domácí sádlo a další jídlo, které jsme mohli postrádat. Také jsme neměli velké přebytky, všechno bylo na lístky. Poděkoval a odešel. My jsme se jen modlili, aby ho nechytili na hranicích. To bylo naše poslední setkání.
Jakým směrem se vyvíjel dál váš rodinný a pracovní život?
Snažili jsme se jak se dalo zlepšovat stav našeho hospodářství. Já jsem se zapsal do Zemské zimní rolnické školy ve Šluknově. Patřil jsem mezi první tři české žáky. Tato škola byla dříve německá a jejím absolventem byl i Franz Rudolf. Tak vidíte, ještě něco jsme měli společného, stali jsme se absolventy stejné školy. Naším ředitelem i učitelem v jedné osobě byl Ing. Hueber. Protože nebylo uhlí, učil nás v kuchyni svého bytu. Museli jsme napřed českými štítky přelepovat školní pomůcky, abychom je pak mohli používat. Později byla otevřena i hospodyňská škola pro dívky. Přišli noví učitelé a školy se naplnily žáky.
No, musím před vámi smeknout, školu jste absolvoval výtečně. Ze l2 předmětů pouze 2 dvojky, jinak samé jedničky.
Víte, zemědělství ve vnitrozemí a tady bylo rozdílné v náhledu na zemědělskou práci. Němci se souběžně věnovali ještě přidružené výrobě. Rudolfovi měli štěrkový lom, jiní rolníci provozovali prodej uhlí, kovovýrobu, dřevovýrobu a také pronajímali bytové prostory apod. Mladí z velkých i středně velkých usedlostí chodili pracovat do průmyslu. U Němců se začal projevovat silný generační problém. Staří hospodáři stárli a mladí muži většinou zůstali na válečných polích.
Ve vnitrozemí jsme byli hlavně v rostlinné výrobě dál. Bylo tam víc luk než orné půdy, ale na loukách se nepáslo. Je pravda, že tady půda byla méně úrodná. Za války zde měl dobytek slintavku a kulhavku. Bylo nám divné, že všechny krávy měly výtok z pochvy. Díky tomu, že jsme hospodařili nějaký čas s Němci, přišli jsme na to, proč. Když kráva rodila, zapříčil sedlák mezi dveře trakař, upevnil na něj silný provaz, druhý konec přivázal teleti za nohy a přesto, že kráva ještě nebyla dostatečně připravená rodit, tele násilím vytáhli. Prostě bylo ve způsobu hospodaření hodně rozdílů.
Zajímá mě, jak jste se sžívali coby česká komunita? Co školství, úřady, společenský život?
Prvním předsedou Národního výboru v Dolních Křečanech byl pekař Jaroslav Hála. Činnost zahájila česká škola a jejím prvním ředitelem byl pan Jelínek, pak přišli pánové Kouba, Zapadlík a paní Niesnerová. Školníkem se stal pan Křivánek. Měli jsme svoji četnickou stanici, poštovní úřad s poštmistrem panem Kreibichem, budovali jsme českou knihovnu. Práce bylo habaděj, elán nám nechyběl.
Vztahy mezi Čechy byly ze začátku velmi srdečné. Navštěvovali se, pomáhali si při svozu dřeva a podobných pracech. Protože přišlo najednou více rodin, soužití se dařilo, všichni zůstali. Nebyli to jednom sedláci, ale i deputátníci, kteří neměli vlastní majetek jako byli Filipčíkovi, Pizurovi, Ridziovi, Šlemarovi, Janovičovi a další.
Rychle se měnil i společenský život. Byl založen hasičský sbor. Jeho duší byli Josef a Adéla Dušánkovi, malíř pokojů pan Vodička, pan Václav Šlemar. Měli jsme také ochotnický divadelní soubor J. K. Tyla, v jehož čele stál pan Čížek. Zaktivizoval se Sokol. Velice brzy pracovala i družina pro děti a to díky paní Kreibichové.
Během dvou let se konala řada společenských plesů a zábav. Byly tu 4 politické strany a ty se předháněly, kdo bude mít hezčí ples, bohatší tombolu. Pořád v nás ještě přežívalo národní nadšení z konce války a život byl celkem spokojený a zajímavý.
Velký zlom přinesl rok l950. Byl tady silný politický tlak, aby se zřizovala zemědělská družstva. Nevím, jak tomu bylo jinde, vnitrozemí mělo jiné podmínky, tam byla po generace svázanost rolníka s půdou, ale tady v pohraničí největším impulsem pro družstva byl generační problém. Většina přišedších zemědělců byla ve věku 40 - 50 let. Všichni chtěli do průmyslu, nikdo nechtěl zůstat v zemědělství. To by, myslím, úplně zašlo. Nebylo možno sehnat děvečku či čeledína, práce na polích se stala neatraktivní.
Byl ustaven přípravný výbor, byl jsem v něm já, Lochař, Michna, Voňka a Svoboda. Nebýt politického vměšování, byla družstva v té době nejdemokratičtější organizací. Předsedou družstva se stal Stanislav Tvrzník. Byl to nesmírně podnikavý a šikovný vůdce. Bojoval proti byrokracii, mistrně to koulel se stranou i s vládou. Dokázal pro družstvo získat všechno, co jsme potřebovali a využil na to třeba jen rumové pralinky (zaplacené z vlastní kapsy.) I v lístkovém systému uměl získat povolení k zabíjení prasat a k jejich volnému prodeji za zvýšenou cenu. Družstvu se dařilo, kasa se naplňovala. Myslím,že jsme v té době daleko široko měli nejvyšší jednotku. Pohoršili jsme si trochu v roce l954. Získané peníze se rozdělovaly podle stanov do fondů. Měli jsme i kulturní fond a jezdili jsme na zájezdy i na různá školení. Předseda preferoval kulturní život. Odměnu jsme během roku dostávali zálohově (50 %) a druhou část až na konci roku podle skutečných výsledků. Družstvo fungovalo do roku l965. Pak přišly státní statky. Ty také ještě nějak fungovaly, ale za posledních l3 let je zemědělství, alespoň u nás, hodně zdecimované. Ta nálety a plevelem zničená pole žalují, až člověka, který v nich vyrůstal, bolí srdce. A to je můj případ.
Panu Josefovi Zíbnerovi za rozhovor děkuje B. Ledvinková