autor:
Gabriela Doušová
řekl prý kdysi Goethe. Nebo to byl možná někdo jiný, ale v každém případě mnohým z nás mluví z duše. Od svých čtyřnohých miláčků dostáváme to, co lidé, při vší své lásce, nedokáží dát - lásku čistou a oddanou, bez výhrad k našim vlastnostem a nedostatkům, bez výčitek a vymáhání slibů, milují nás bez výhrad takové, jací jsme. Proto milujeme své psy, protože jejich láska nám nekomplikuje život, ale dělá ho hezčím.
Ale svět okolo vás není jen vy a váš pes. Jsou tu i jiní lidé, děti, důchodci, sousedé a přespolní... A i oni si zaslouží když ne vaši lásku, tak alespoň trošku ohleduplnosti. Nemůže po vás nikdo chtít, abyste bránili vašemu miláčkovi vykonat jeho přirozenou potřebu, ale vy pejskaři nemůžete od nikoho čekat pochopení, když mu váš pes znečistí chodník před domem, pískoviště na dětském hřišti nebo květinový záhon v parku. Když už se takové "dopuštění" stane, neměl by to být pro vás problém odklidit. Stačí přeci s sebou na vycházku nosit kousek toaletního papíru a papírový sáček, elegantně ho použít a vyhodit do nejbližšího odpadkového koše. Vždyť i po svých dětech doma uklízíme nočníky a nelijeme je z okna, tak proč neuklidit po svých psech. Chráníte tak mnohé - čisté prostředí kolem vás, vaše sousedy a děti, ale i vaše pejsky, na které se pak nikdo nebude zlobit a i vaši dobrou pověst, která neutrpí tím, že se chováte jako "čuňata".
Samozřejmě, že nejlepší je, když svého čtyřnohého přítele vezmete někam na louku, kde se nejen dosytosti vyběhá, ale kde jeho skromné "dílko" můžete nechat napospas přírodě, která si s ním poradí. Pokud však patříte k těm pejskařům, kteří venčí svého psa jen po tu dobu, než vykouříte svou cigaretu, ležérně opřeni o dveře vašeho domu, neměli jste si ho pořizovat. V každém případě i vy byste po něm měli uklidit!
Na druhou stranu existuje jiný extrém. A to je volné pobíhání psů. Nic nemám proti tomu, když si to po louce pádí šťastný pes. Ale dokáže mě silně znervóznit psíček, který se mi zlověstně plíží za patami a já netuším, co po mě chce. Jestli jen vyloupit párek z mé nákupní tašky nebo prokousnout lýtko. A o to víc mě to vadí, když jeho panička na to s klidem kouká a nezasáhne. Nesmí se pak divit, když některý z vyplašených kolemjdoucích jejího "ňafíka" odkopne stranou. A panička může stokrát vykřikovat, že její pes ještě nikdy nikoho nekousl, když vy cítíte, jaký zálusk na vaši nohu měl. Přitom by stačilo, kdyby si ho paní pořádně hlídala a včas ho usměrnila, když už ho nechce mít na vodítku nebo ho trápit s košíkem na čumáčku.
Co tedy říct závěrem?
Vážení pejskaři a milovníci psů, chovejte se, prosím, ke svému okolí tak, aby zase nějaký Goethe nebo kdokoli jiný mohl jednou říci: "Čím více poznávám psy, tím více si vážím jejich pánů."
