úterý 29.4. v 19.00 hod. v Domě kultury Rumburk
Jarní vítr obrozující renesance zasáhl kdysi i do středověké Francie, rozvrácené stoletou válkou, ovanul i největšího básníka té doby. Nesmrtelný i prokletý milovník žen a milenec života, dobrodruh, nešťastník a osamělý rváč v životě i poezii, to byl Francois Villon. Básník výsostně originální, plný vtipu a humoru, hluboké něhy i smutku. I po pěti stech letech jsou jeho verše stále srozumitelné pro každou generaci. Některé rozverné básníkovy rýmy nám čas od času vytanou na mysl i po mnoha letech. Od skvělých překladů nejpoutavějších básní a balad Otokarem Fischerem vedla cesta k divadelní hře Osvobozeného divadla "Balada z hadrů" Jiřího Voskovce a Jana Wericha (1935), celá evokovaná Villonem. Slavný popěvek Hej, pane králi!, vycházející z citace Villonových veršů o nuzotě, utkvěl v obecné paměti. Od překladů Otokara Fischera však uplynulo celé půlstoletí a v něm i český básnický jazyk prošel svým vývojem. Jarmilu Loukotkovou provázel zájem o antickou a středověkou historii, literaturu a francouzštinu od studentských let natolik, že přistoupila k přebásnění stěžejního díla Velké závěti s plným vědomím, že překlady Villonových básní náleží k nejtěžším úkolům evropské literatury, neboť je nutno se při nich vypořádat se slovními hříčkami, s dvojsmysly, vtipem a lehkostí starofrancouzského originálu, přitom dodržet myšlenku i formu. Sama Jarmila Loukotková v doslovu k překladu Malého testamentu říká: "Nikdy jsem nepovažovala svůj překlad Villona za definitivní a nebudu ho za takový pokládat, co živa budu..." Její překlady i románová epopej "Navzdory básník zpívá" nejsou jen výrazem lásky k tomuto středověkému nešťastníku, ale i oddaným holdem českému jazyku. Pořad pražské Violy napsala s použitím překladů O. Fischera a J. Loukotkové Irena Žantovská a v režii renomovaného divadelního režiséra Miroslava Krobota účinkují skvělí herci Vilma Cibulková a Miroslav Etzler, hudbu složil skladatel Emil Viklický.