autor:
T. Vítová
V minulém čísle Rumburských novin jsem si se zájmem přečetla váš dotaz, proč v Rumburku není azylový dům. Poukazujete zde na lidskost a solidaritu. Dovolte mi tedy, abych vám připomněla vše lidské, co se v tomto městě speciálně pro vás udělalo.
Váš problém začal, když jste po odchodu z dětského domova nedokončil vyučení. Pak skončil i váš vztah s vaší přítelkyní. Ocitnul jste se na ulici bez práce a prostředků, ztratil jste doklady. Pak došlo k rozpadu Československa a všichni občané naší země si museli zařídit nové české občanství. To jste nemohl, neboť vám chyběly doklady. Z toho vyplynul další problém - bez státního občanství a platných dokladů jste neměl nárok na jakékoliv dávky, nemohl jste být registrován na úřadu práce. A tady začíná výčet toho, co všechno se pro vás snažili udělat jiní. Na úřadu práce se vás ujaly paní Sembdnerová a Obergruberová. Ty vám zařídily nové doklady, zaplatily za vás veškeré poplatky (podotýkám, že z vlastní kapsy), po vyřízení formalit vás přijal úřad práce do evidence nezaměstnaných. Obě zmíněné ženy vám vyřizovaly i korespondenci se soudem, neboť zdravotní pojišťovna na vás vymáhala dlužnou částku (z doby, kdy jste ještě neměl doklady a tedy ani finance), paní Sembdnerové se podařilo dohodnout se zdravotní pojišťovnou, že vám byl dluh vzhledem k vaší složité situaci prominut. I zde za vás tato paní platila veškeré poštovné.
Pak jste byl úřadem práce zařazen na veřejně prospěšné práce. S nadšením jste se dostavil ihned druhý den na Městský úřad v Rumburku a u starosty Ing. Sykáčka jste se domáhal okamžitého nástupu. Přesto, že někoho přijmout do práce vyžaduje určité náležitosti, i tentokrát vám bylo vyhověno a mohl jste začít pracovat okamžitě. To vám ale vydrželo jen krátký čas, zhruba měsíc, pak jste přestal do práce chodit. Mezitím jste dostal i možnost bydlet v domě pana Dohnerta za to, že se mu budete starat o pořádek kolem domu a v domě a budete mít práci. Možnost bydlení vám pan Dohnert nabídl sám, protože vám chtěl pomoci. Podmínky ubytování jste ale neplnil, proto jste o bydlení přišel. Po čase jste se dostavil na městský úřad znovu s tím, že chcete opět začít pracovat. Ač se to zdá neuvěřitelné, opět vás přijali. Ale ani tentokrát to nebylo na dlouho, opět jste do práce přestal docházet. Ale i tak je o vás postaráno. Jste v evidenci úřadu práce, dostáváte životní minimum (zhruba 4.000,- Kč). V Katolické charitě vám je poskytováno ošacení, paní Ondrušová byla tak hodná, že tak činila i v době, kdy jste neměl doklady. Charita má dohodu s azylovým domem v České Kamenici, pokud tam někdo chce jít bydlet, tamní ředitelství mu to umožní. Není tedy pravda, že zdejší bezdomovci nemají kde hlavu složit. Byla vám nabídnuta i možnost umístění do ÚSP, ale to jste odmítnul.
Potud tedy fakta, která dokazují, že se v tomto městě pro vás udělalo opravdu hodně. A to jsem vyjmenovala jenom pět lidí, kteří se snažili maximálně vám pomoci, mnohdy i z vlastních prostředků. Nezmiňuji mnohé Rumburáky, kteří neodmítnou vaši žádost o drobné a nějakou korunu vám přidají.
Dovolte mi, pane Berky, abych vám připomněla jiný článek v Rumburských novinách. Tehdy s vámi dělala rozhovor paní Sembdnerová. Vy jste zde našim čtenářům sliboval, že za to všechno, co se pro vás udělalo, budete žít spořádaně, budete pracovat, že si toho vážíte. Dokonce jste byl pozván na besedu s dětmi ve škole, kde jste jim domlouval, aby žily tak, aby se nikdy do takovéto situace nedostaly.
A na závěr: pokud naši radnici trápí starost o potřebné, daleko více by bylo nutné vybudovat dům pro matky s dětmi, které se ocitly v tíživé situaci, nebo Dům na půli cesty pro děti, které v okamžiku plnoletosti ztrácejí možnost žít v dětských domovech. Třeba by tito potřební měli delší a lepší paměť, než vy.
