autor:
Gabriela Doušová
Psát o křtu knihy nebo cédéčka nebývá moc zajímavé. Většinou je čtenář, pokaždé stejným způsobem, informován o tom, kdo se křtu zúčastnil, kdo daný křtěný předmět polil šampaňským a kdo na akci vystoupil s nějakým kulturním představením.
Křest knihy "Očima generací" na první pohled vypadá stejně. Akce se konala 22. ledna v Praze, ve vinárně Puškin, a byla "okořeněna" přítomností senátora Josefa Zosera, posledního federálního předsedy vlády Dr. Jana Stráského a starosty Rumburka Ing. Jaroslava Sykáčka. Hlavní mecenáškou a kmotrou knihy byla PhDr. Helena Tomanová. Někteří účastníci vystoupili s projevem, PhDr. Ivana Bozděchová a knihkupec Vratislav Ebr přečetli z knihy několik úryvků, slečny Dáša Nová a Ilona Vozníčková doplnily akci pěveckým vystoupením. Kniha byla polita šampaňským a při následném banketu všichni přítomní debatovali, dokud bylo co jíst a pít. Až potud příběh stejný jako všechny ostatní.
Tento je však přeci jen něčím zvláštní. Křest této knihy byl jakousi oslavou Genia Loci rumburského gymnázia. Hmatatelnou vzpomínkou na všechny ty, kteří zde prožili větší či menší část svého života. Na ty, kteří zde začínali svou životní dráhu, i na ty, kteří škole věnovali celý svůj život. Byla to oslava života této školy, života stovek studentů, kteří jí prošli a desítek profesorů, kteří ji vdechli její neopakovatelnou atmosféru.
Kniha měla být jen vzpomínkou, ale její příprava způsobila navíc to, co nikdo neočekával... Znovu oživlé vzpomínky zacelily staré rány a probudily stará přátelství. Překlenuly propast času, a to co před desítkami let začalo umírat, teď nabralo nový dech. Výstižně to ve svém dopise přátelům popsal jeden z autorů pan Tomáš Jelínek: ăNení toho málo, co nás každého kdy v životě vytočilo nad únosnou míru a bylo třeba i příčinou rozkolu mezi přáteli, kamarády. Z mé osobní zkušenosti rozvodem, je to bývalá ztráta nejen příbuzenských, ale i přátelských vztahů - a hle, po dvaceti třiceti letech jsme opět nejen přátelé, ale i velmi dobří přátelé, ochotni pro sebe opět udělat nejen maličkosti. A k tomu otázka - stála ta dlouhá doba ztráty přátelství za to? Kdybychom neuměli být navzájem k těm, které máme za persona non grata, trošičku velkorysí - máme na to my ještě čas? Jak je to jednodušší za bouřlivého mládí, kdy situaci řeší až i pár facek, a zítra třeba půjčení domácího úkolu k opsání, že?
Tak definitivně punktum!
