autor:
Josef Ježek
zda pravda zvítězí nad lží a nenávistí?
Takovou otázku nastolil ve svém "poučení" z minulosti Rostislav Koucký v Rumburských novinách dne 7. listopadu, v den 85. výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Nyní je, zdá se, popuzen skutečností, že se našel čtenář Rumburských novin zpochybňující jeho články proti kapitalismu, proti válce, proti NATO, proti USA, zřetelně sepsané v zájmu "milionů občanů, kteří v parlamentních volbách volili komunisty".
Pokud jsem si dobře všiml, tak zmíněný čtenář Josef Eder nepožaduje zákaz "uveřejňování takovýchto článků", namísto výměny různých názorů. Vyjádřil především podiv nad tím, že redakce novin, jejichž vydavatelem je město Rumburk, poskytuje mimořádně velký prostor textům, hodících se nejspíše do věstníku takových organizací, jakými jsou Klub českého pohraničí nebo Svaz přátel národů východu. Město je totiž společenství občanů, nikoliv pouhý územní obvod národního výboru jako před rokem 1990!
Rostislav Koucký dává najevo, že jiný pohled na 40 let komunistického režimu než ten jeho "není objektivní", "mladší generace je dezinformována", apod. V naší republice však např. platí zákon č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. V úvodu tohoto zákona, pro který jsem jako poslanec také hlasoval, "parlament konstatuje, že Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948 - 1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výhody vzdělání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody."
O "osudu socialismu" v Československu podobně jako v dalších zemích střední a východní Evropy rozhodl především vnitřní vývoj. Jisté je, že "v zájmu světových mocností" nebylo možné těmto nevyhnutelným změnám bránit. Shodou okolností v listopadu 1989 jsem jako jeden z představitelů OF také "vystoupil" na náměstí, konkrétně v Rumburku. Nebylo to zbytečné, i když s odstupem třinácti let lze říci, že přechod z období padesáti let nesvobody k poměrům spořádaného a prosperujícího demokratického státu vyžaduje úsilí, které si tehdy nikdo nedovedl představit.
V současné Evropě se několik milionů našich občanů nemusí nechat "odsouvat na okraj společnosti" ve smyslu článků Rostislava Kouckého. Obávám se však, že mezi těmito "odsunutými" jsou velmi často lidé zapšklí, kteří navenek říkají: "My nic stejně nezměníme, oni (ti nahoře) si stejně udělají, co budou chtít." Ve skrytu se však stále nemohou smířit s realitou dnešního globálního světa. Pohodlí reálného socialismu se však již nikdy nevrátí.
Proto, má - li alespoň občas pravda a láska zvítězit nad lží a nenávistí, musí se každý sám přičinit...
