autor:
rd
Letos jsme se rozhodli, že proti loňskému roku, kdy chodily koledovat pouze dvě skupinky, zdvojnásobíme v našem malém městě jejich počet. Tři skupinky obcházely město Rumburk, čtvrtá - pojízdná jela do městečka Jiříkov, který se nachází v naší farnosti. Naskákali jsme do auta v tomto obsazení: já jako asistent, koledníci - Tři králové a náš pan farář P. Antonín, který nám dělal řidiče. Pomodlili jsme se, aby nám cesta dobře dopadla a vyjeli jsme z Rumburku. Když jsme přijeli do Jiříkova, svítilo slunce, byla modrá obloha, všude plno bílého čistého sněhu, prostě nádherný zimní den. Těšili jsme se na první koledování. Ale ouha! Jak jsme zatočili z hlavní ulice do úzké postranní uličky, oslnilo pana faráře sluníčko a malér byl hotov. Přistáli jsme v té největší sněhové závěji, kterou před malou chvílí před námi nahrnula sněhová fréza. Tak a teď jsme nemohli ani dopředu ani zpět. My všichni kromě otce Antonína jsme z auta vylezli, abychom mu pomohli auto vytlačit, ale síly nám nestačily. V tom za námi začalo vztekle troubit auto, posléze vylezl rozdurděný chlap a začal se zlobit: "To jste si vybrali zrovna to nejlepší místo na parkování," hudral ironicky. "Ale pane, nezlobte se, vždyť pan farář tady stát vůbec nechce. To sluníčko ho tak oslnilo a proto jsme zajeli do závěje a teď nemůžeme vyjet." Jak chlap slyšel "pan farář" jeho reakce se změnila. Zvolil tón mírnější a smířlivější. Začal všechny organizovat. Svého spolujezdce poslal do své firmy nedaleko pro další chlapy, ale ani ve čtyřech nic se závějí nesvedli. Až si někdo vzpomněl na lano a pomoc byla na světě. Auto bylo připevněno za auto kverulanta, párkrát motor zabral a bylo uvolněno ze svého sněhového zajetí. A jak to všechno dopadlo? Chlapík se s námi bodře rozloučil, popřál nám pěkné koledování a ještě přispěl do naší kasičky padesátikorunou.
