aneb připomínka života nejsevernějšího gymnázia v ČR
Několik málo úryvků z knihy Očima generací, na jejichž 106 stranách se podílelo 48 autorů - od kantorských legend, přes absolventy školy z r. 1950 až po příští maturanty. Z hloubi minulého věku Vladimír Linhart, maturant z roku 1950 Řízením osudu nebo souhrou náhod jsme se krátce po konci války a po odsunu (vysídlení, vyhnání) Němců ocitli v kvartě právě založeného prvního českého gymnázia v Rumburku. Přišli jsme do Šluknovského výběžku z nejrůznějších míst českého a moravského vnitrozemí a sotva jsme předtím věděli, kde na mapě Rumburk hledat. Byli jsme mladí, tvární adolescenti a ve společenství profesorů jsme po pět let sdíleli tisíce hodin ve školních lavicích. Před padesáti lety jsme opustili bránu, nad kterou stojí nápis: Non scholae sed vitae, abychom pak nastoupili do školy, jíž je sám život. Nevím, kolik je pravdy na úměře, že čím vzdálenější minulost, tím vzpomínky na ni jsou oproštěnější od nepodstatností a vybavují se události zásadního významu. Zcela určitě však platí, že období, které mám vzpomenout, leží hluboko v podloží, do něhož se skrze všechny vrstvy ukládané životem do dnešních dnů musím těžce prokutat. Nevím s jakým výsledkem, snad aspoň nepatrný vzorek onoho jinak pro mě důležitého sedimentu vydoluji. Jedním z mých vnoučat je sedmnáctiletá septimánka. Studuje v době internetu, zvukového a obrazového spojení v reálném čase přes družici po celé Zemi, klonování zvířat (zatím), cestování v raketoplánech i cestování v tripech feťáků. Svět informatiky v našich sedmnácti letech sestával z tisku, rádia, filmového týdeníku a telefonu s kličkou, kterou jste se prozvonili na ústřednu místní pošty. Vzdálenost k té době je měřitelná snad jen světelnými roky. Vydá zdroj těch společných pěti let ještě aspoň slabý svit? Z hloubi paměti se nečekaně a k mému zklamání vynořují vyložené triviality místo nějaké zásadní pravdy. Např. si vybavuji plničku, ze které nechce spouštět inkoust a na písemce z matyky je nejdříve málem prodřený papír, načež výsledek úlohy (beztak chybný) se ztrácí v kaňce. Vidím nad sebou ředitele Duška, slyším jeho peprnou poznámku. Jen mě mate barva inkoustu, je totiž zelený. Nepamatuji se, že jsem tuto barvu používal. To myslím byla oblíbená barva Míly Pekárka. Nevím, možná to bylo jinak, za věrnost epizodky má paměť neručí. Takhle by vypadala většina vzpomínek - popleteně a snad i bezděčně fabulovaně, ovšem bez licence dovolené velkým duchům ve smyslu Dichtung und Wahrheit. Obávám se, že podobné sondy by vynesly na povrch většinou hlušinu. To by bylo pro věc samu škodlivé. Spoléhám na lepší paměť ostatních, případně na písemné doklady z té doby. O mých sedmi nejlepších letech Kateřina Stehnová, maturantka z roku 2000 Hodně lidí o mně tvrdí, že umím skvěle psát a já se tu tedy pokusím potvrdit jejich mínění o mých spisovatelských schopnostech. Dne 22. listopadu 1981 se v severočeském městě Varnsdorfu narodilo opět jedno výjimečné miminko. A to jsem, prosím, byla já. Mé jméno jest velice časté, a pro někoho i krásné. Pro mě je rozhodně lepší než to původní. Měla jsem se totiž jmenovat Jindra. Uznejte, že to není jméno pro tak splašené dítě jako jsem byla a budu asi já. V prvních dvou letech, které jsem strávila se svými rodiči v Rumburku, jsem byla zasvěcována do tajů přírody na zahradě mých prarodičů, jimiž jsem byla neskutečně rozmazlována. Dost často se stávalo, že mi moje maminka musela tahat z pusy slimáky, které jsem považovala za bonbóny a nemohla jsem pochopit, proč mi je maminka chce vzít. Snad největší útrapou mi byl můj bratranec, jenž mě neustále chtěl chovat a nebyl s to pochopit, že prostě nechci. Leč i s tím jsem se vypořádala velice svérázně a naučila jsem se od babičky větu, kterou jsem na něj hulákala, kdykoli jsem začala být znovu týrána. Neméně zajímavá byla též příhoda, kdy jsem ukázala, jak velice inteligentní dítě jsem. Babička mě totiž neustále krmila nanuky, a to i před obědem. Dohodly se tedy s maminkou, že mi vždy dá lísteček, jestli mohu onu pochutinu. V mém ještě zcela popleteném mozečku se zrodil nápad, že když budu mít lísteček, tak bude nanuk. I vzala jsem papírek, pro úplnost jsem jej počmárala pastelkou, aby nabyl patřičné platnosti. Nikdo si nedovede představit ten úžas v očích babičky a maminky, když papírek rozbalily. Ale vítězství bylo moje. Nanuk byl sněden. Po dvou letech od mého narození jsme se přestěhovali do městečka, které je od Rumburku vzdáleno asi pět kilometrů. Jmenuje se Jiříkov. Zde jsem začala navštěvovat mateřskou školu a později i školu základní, jejíž pátá třída se stala osudnou pro mě a pro rumburské gymnázium. Shrnout těch krásných i krutých sedm let na rumburském gymnáziu bude velice obtížné právě proto, že se v tomto jubilejním roce musím s touto budovou, která mi byla po celou dobu druhým domovem, rozloučit. Pokud někam docházíte sedm let, tak vám to místo prostě přiroste k srdci, aniž si to uvědomíte. Je tomu skutečně tak a ten, kdo se odváží tvrdit, že se vzpomínkami na tuto školu, kde strávil kus svého života, rozloučil snadno, ten jednoduše nemluví pravdu. Všechno trápení začalo jednoho dne, kdy naše třídní učitelka paní Pšeničková, která toho času učila a stále učí na jiříkovské základní škole, přinesla do třídy přihlášky na rumburské gymnázium. Já byla vždycky premiantka třídy ještě spolu se dvěma dalšími dívkami a samozřejmě jsem nemohla zklamat důvěru paní učitelky a rodičů, kteří tajně doufali, že budu první z rodiny, kdo bude mít maturitu i vysokou školu. Co mi je proboha do toho? Libuše Kulhová, maturantka z roku 2000 Tak jsem zasedla do lavice a znuděně jsem pozorovala hodiny. Začala hodina českého jazyka naší milé paní profesorky Melicharové. Jenže tahle byla trochu zvláštní. Přišel s ní jeden pán, který na první pohled vypadal docela slušně. Ale jakmile začal mluvit a pobíhat po naší třídě, bylo nám jasné, že zdání klame. Žbrblal něco o nějaký knížce, kterou chce vydat. Co mi je proboha do toho, že nějakej starej páprda chce vydat knihu? Já sice doufám, že taky jednou nějakou knížku vydám, ale rozhodně nebude o týhletý škole. Hned ze začátku jsem si řekla, že s tímhle tedy opravdu nechci nic mít. Ráda bych si ze školy udělala legraci, ale mám špatný pocit, že mě pak nepustí k maturitě. Pak už by mi stačilo přivázat si ke krku těžkej balvan a hodit ho do hluboké tůně (pozn. nerada bych se utopila, takže by to lano muselo být trochu delší). Přeci jen mě však napadlo, jestli bych to nemohla alespoň zkusit. Tak tady vám předkládám, jak mi připadají naši profesorové (nebo profesoři?) a profesorky. Ale pozor - musíte číst opravdu až do konce, jinak byste z toho nic neměli. Dvě setkání s prezidenty Tomáš Jelínek Byl jsem mlád čtyři roky, když jsem šel s dědečkem jako obvykle na dopolední procházku do obory Hvězda, kam jsme to z dědečkova bytu Na Petřinách měli několik minut chůze. Do Hvězdy jsme vcházívali vstupní branou při horním konci Libocké ulice. Za branou je velký prostor, na jedné straně ohraničený skupinou vzrostlých jírovců, mnohým čtenářům známých jako kaštany. To je místo, ze kterého se rozbíhá několik prostorných pěšin a alejí do celé obory. Když jsme tam přišli, byla u kaštanů skupina jezdců na koních, která ihned vzbudila dědečkovu pozornost, vydal se k nim a jednoho z těch pánů velmi uctivě pozdravil hlubokou úklonou a rozmáchlým smeknutím čepice. Pán na koni mu přívětivě odpověděl a zeptal se, koho že to vede za ruku. Slyšte, jak děda odpověděl: Pane prezidente, to je můj vnouček Tomášek, to jméno mu rodiče dali po vás. A ten milý pán si mne dal vysadit k sobě na koně a objel se mnou několikrát celé to prostranství. Na rozloučenou jsme si potřásli rukama, pak mne opět nechal silným mladým mužem z jeho doprovodu doručit do péče dědečka, s nímž si ještě chvilku popovídal o tom, čím děda býval. Děda se samozřejmě pochlubil, že býval řídícím učitelem, že v tomto postavení byl i představeným spisovatele Jindřicha Šimona Baara, který jako místní farář učil náboženství na škole v Ořechu. Děda si s panem prezidentem Masarykem domluvil i další setkání, k němuž však již nedošlo. Já osobně si tento zážitek pamatuji dost dobře díky tomu, že to byl na mnoho dní a týdnů námět ke každodennímu rozhovoru mezi dědou, tetou, která u dědy bydlela, maminkou a tatínkem. Všichni mi připomínali, že na tento zážitek nikdy nezapomenu. S dědečkem jsem při procházkách po Petřinách potkával ještě jednoho zajímavého starého pána, který vždy s dědou pohovořil - byl to Max Švabinský. A byl jsem mlád dvacet pět let, když jsem na letišti Hradčany u Mimoně měl přes neděli službu dozorčího útvaru. Bylo to asi v půl druhé odpoledne, když se v telefonu ozval vyděšený hlas strážného: Soudruhu kapitáne, přijeďte okamžitě k bráně, je to důležité! Popadl jsem bicykl a zkratkou přes husté smrkové mlází se vydal k bráně. A pak jsem před staženou závorou spatřil mohutný černý automobil, ZIL s prezidentskou standartou na předním blatníku a uvnitř známou postavu prezidenta Antonína Zápotockého v uniformě vrchního velitele. Poněkud ztrémovaně jsem se začal hlásit, ale přerušil mne slovy: Nech toho a pověz mi, kudy se dostanu k té výstavě. Na hradčanském letišti totiž byla instalována výstava týlové techniky Československé lidové armády. Byla tam kompletní polní nemocnice i s operačními sály, pekárna, jatka s udírenským provozem, technické zařízení potrubního vojska a spousta dalších zajímavých věcí, obsluhovaných většinou záložníky. Soudruh prezident mohl samozřejmě přijet přímo na výstavu zvlášť pro ten účel zřízeným vchodem, aby návštěvníci nejezdili přes letiště a přistávací dráhu. Když jsem vysvětloval vrchnímu veliteli, že se má vrátit přes Mimoň směrem na Doksy, usmál se a pronesl větu: Tak to právě nechci, aby mě tam vodil nějakej panák a vopíjel mě rohlíkem. Já si chci především sám pokecat s těma vojáčkama, kteří to tam obsluhují. A když mi dají rohlík a párek nebo kus salámu, tak ten, co se vyrábí pro vojáky a ne něco extra pro generály. Tak mě tam zaveď zadem! Utajený příchod na letiště a na výstavu se Tondovi zdařil snadno: vlastnil totiž chalupu v Hamru na Jezeře. Nepochybně byl dobře informován díky soukromým stykům s hamerskými starousedlíky i s příslušníky posádky, kteří do Hamru jezdívali na pivko či vínko právě pro možnost setkat se s ním. Když jsem vrchního velitele opouštěl u konce lesní cesty, skryté před štábem výstavy stany polní nemocnice, podal mi ruku. Pak jsem několik dní slýchal narážky kolegů, kteří se o tomto setkání dověděli z mého hlášení, jak že dlouho si pravou ruku nebudu mýt, abych si zachoval onu ojedinělost, že jsem v ní držel prezidenta. Nebylo dost vhodné zmiňovat se o tom, že jsem si potřásal ručkou i s jeho prvním, mnohem oblíbenějším předchůdcem.