autor:
Mgr. Marta Hrubešová, advokátka z Varnsdorfu
Před dvaceti měsíci mi byla způsobena škoda. Věc byla projednána v přestupkovém řízení, přičemž já jsem byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na soud. Protože člověk, který škodu způsobil, nechce o její náhradě nic slyšet, chci se nakonec na ten soud obrátit. Nevím ale, jak mám rozumět § 106 občanského zákoníku, pokud jde o promlčení mého nároku. Musím podat žalobu do dvou let nebo mám čas tři roky?
Na Váš dotaz není možné odpovědět zcela jednoznačně, a to proto, že jste neuvedl některé podstatné skutečnosti, a také proto, že se jedná o složitější problematiku. Pokud bych však měla odpovědět obecně, platí (podle Vámi uvedeného ustanovení občanského zákoníku), že nárok na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Jedná se v tomto případě o tzv. subjektivní promlčecí dobu. Poškozený se musí o škodě dozvědět prokazatelně, není tedy možné tvrdit, že měl teoretickou možnost. Při tom ani nestačí, aby se dozvěděl o tom, že mu vznikla jakási neurčitá škoda, musí se dozvědět také o jejím rozsahu, resp. že jí může určitým způsobem vyjádřit v penězích. Protože jste však ve svém dotazu neuvedl, o jakou škodu se jedná ani kdy jste se o rozsahu škody dozvěděl, není možné určit počátek běhu promlčecí doby u Vás. Lze však říci, že to bylo buď zároveň s okamžikem, v němž se škodná událost stala, nebo později, proto Vaše promlčecí doba, protože uvádíte, že Vám škoda byla způsobena před dvaceti měsíci, neskončí dříve, než za čtyři měsíce (samozřejmě musíte vycházet z faktického data v měsíci). Souběžně s výše uvedenou subjektivní lhůtou běží také lhůta objektivní. Tato lhůta se počítá ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. Vzájemný vztah subjektivní a objektivní lhůty je takový, že k promlčení práva stačí, aby uběhla jedna z nich. Objektivní lhůta slouží k tomu, aby byl chráněn poškozený, který se z nějakého důvodu později dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Tato objektivní lhůta je u nedbalostních škod tříletá, u úmyslných škod desetiletá a u škody na zdraví se neuplatňuje.
Abych jednoduše objasnila vše, co jsem výše uvedla, pokusím se podat pár malých příkladů: Pokud bude pan X doma a soused mu nedopatřením rozbije okno, půjde o nedbalostní škodu, u níž bude pan X ihned vědět, kdo mu za ní odpovídá a o jejímž rozsahu se dozví hned druhý den, kdy si toto okno nechá zasklít. Lze říci, že zde se uplatní dvouletá subjektivní promlčecí doba. Pokud by pan X doma nebyl, a zjistil by tyto skutečnosti až po dvou letech, začala by mu sice tímto běžet subjektivní promlčecí lhůta, ale právo by se u této nedbalostní škody promlčelo uplynutím třetího roku od dne, v němž byla způsobena, tedy uplynutím objektivní lhůty, která nemůže být překročena. Zde by tedy měl na uplatnění svého nároku u soudu pouhý rok. Pokud bude pan X tři roky v zahraničí, po jeho odjezdu v prvním roce mu někdo poškodí a vykrade chatu a on se o této okolnosti dozví hned po svém návratu - tedy po třech letech od vzniku škody - lze říci, že, jelikož zde půjde o škodu způsobenou úmyslně, subjektivní promlčecí doba běží opět od okamžiku, kdy se pan X vše výše uvedené dozvěděl a uběhne po dvou letech, protože objektivní lhůta je v tomto případě desetiletá. Pokud bude pan X v roce 1990 účastníkem autonehody a následně se až po patnácti letech dozví, že mu v důsledku této dopravní nehody, kterou zavinila třetí osoba, vznikla škoda na zdraví, běží mu subjektivní promlčecí doba od okamžiku, kdy se dozví, že mu škoda vznikla, resp. ode dne, kdy mu bude znám její rozsah po tzv. bodovém ohodnocení. Zde se objektivní promlčecí lhůta neuplatní, protože by jinak mohlo dojít k tomu, že by se nárok na náhradu škody na zdraví promlčel ještě dříve, než by se o něm poškozený dozvěděl.
