autor:
B. Ledvinková
Pravděpodobně ano, ale přesto mi to nedá. V poslední době se v okolí mého bydliště srocuje parta malých kluků tak od sedmi do třinácti let. Někdy je jich až dvacet. Nevadí mi hluk, který při hraní dělají, ale děsí mne způsob jejich her. Každý má nějakou zbraň - revolver, samopal a co já vím, jak se další střelné zbraně jmenují. Hrají si na válku a násilí. Jistě to pochytili v televizi, chtějí asi také být hrdiny bez "bázně a hany".
Až do chvíle, kdy šla okolo tři děvčata a oni do nich začali pálit nějakými kuličkami, jsem si myslela, že bojují "jako". Ale oni střílí doopravdy! Jednu dívku trefili těsně vedle oka. Byla z toho šokovaná ,bolelo ji to. Co kdyby rána šla o půl centimetru vedle, tedy přímo do oka? Myslíte, že by si pak rodiče uvědomili, co že to svým dětem vlastně koupili za "hračky"? Někteří možná ano, ale té dívce by to už oko nevrátilo.
Každou chvíli vidíme v televizi důsledky nezájmu rodičů o to, co jejich děti dělají. Často se v konečné fázi stávají rodiče sami oběťmi vlastních dětí. Bohužel, toto tvrzení není přehnané, jak se vám možná v první chvíli zdá. Čtěte a sledujte! Ale rozhodně se více svým dětem věnujte, odveďte jejich zájem jiným směrem, od zbraní a násilí. Dnes mají spousty možností, nikdy zde nebylo tolik tělovýchovných aktivit, pěkných sportovišť, tolik otevřených školních tělocvičen, spousty opravdu zajímavých kroužků v domě dětí, v ZUŠ, ale i přímo ve školách.
Kdysi jsem měla moc ráda jednu básničku, začínala: "Nebudeš hrát si na vojáky, takové hračky vždy se mstí. Nebudeš nikdy střílet ptáky, za to ti ručím já svou ctí." Co takhle vyburcovat svou čest! Jde přece o budoucnost našich dětí!
