autor: Božena Ledvinková
aneb jak mne jarní sluníčko zlákalo k toulkám po našem městě
Jaro hodilo rukavici mé zimní lenosti a musela jsem ven. V hlavě se mi honily poslední události, nic moc hezkého. Jenomže sluníčko svítilo a nutilo k pozitivnímu pohledu na svět. A tak i nepříjemná skutečnost, jakou bezesporu je dítě v nemocnici, získávala pomalu docela novou dimenzi. Dětské oddělení naší nemocnice mne velice mile překvapilo. Jak úpravou interiéru, tak hlavně lidským potenciálem. Byl to právě krásný lidský přístup lékařů, sester i pomocného personálu, který způsobil, že moje vnučka, jež se vyšetření plánovaného původně na tři dny obávala, zde nakonec v naprosté pohodě strávila sedm dnů, a dokonce bez jakékoliv újmy přežila i své významné narozeniny, o jejichž oslavě měla původně jiné představy. Několikrát jsem byla netušeným svědkem jednání sester s malými pacienty. Vždy mne jejich přístup a pochopení pro starosti těch malých dojal. Jsem ráda, že se mohu připojit k nedávné pochvale chirurgie I, pochvalou dětského oddělení naší nemocnice. Toulala jsem se městem dlouho. Veliké výtluky na ulicích mi dělaly vrásky, protože jejich odstranění bude pro město velkou finanční zátěží, stejně jako celkové vyčištění ulic a zákoutí, které po zimě nevypadají zrovna esteticky. Sluníčko ještě svítilo, ale už bylo zase studenější. Přemýšlela jsem, kam bych se mohla na chvilku uklidit a ohřát se. Vzpomněla jsem si, že mi někdo říkal, že ve Vrchlického ul. je zase prodejna nábytku. A já sháním stůl! Bylo rozhodnuto, jde se hledat prodejna. Našla jsem ji a dost jsem zírala. Nezdálo se mi možné, že upravené prostory jsou opravdu v bývalé prodejně nábytku. Působily spíš jako výstavní sál. Rozhodně s někdejším obchodem si nejsou ani vzdáleně podobné. Obsluha ochotná a vlídná. Při odchodu jsem si všimla, že v protějších dveřích je také nějaký zajímavý interiér. Protože mi můj věk již dovoluje být zvědavá, vešla jsem. Podruhé během chvilky jsem byla překvapena, co se dá ve starém domě vybudovat. Vstoupila jsem totiž do TIPSPORT BARU U NOVÁKŮ. Napřed jsem prošla sázkovou kanceláří, kde si můžete vsadit na kdeco, takže při troše štěstí vám přinese jmění třeba španělská fotbalová liga... Pak jsem vešla do baru. Půvabné prostředí, intimní osvětlení, modrý strop je lemován bílým okrajem, v souladu s ním jsou modré rolety. Nábytek celkový dojem umocňuje. Líbilo se mi tu. Byly zde dvě velké televize, v zákoutí jsem našla krásný velký stolní fotbal, který jsem v mládí hrávala s dětmi léčícími se v teplických lázních, kde jsem dělala kulturní referentku. A že jsem ho tenkrát uměla hrát! Vedle stojí pár hracích automatů. No, ty zrovna nemusím. Najednou mi oči padly na blyštící se černou plochu. To jsem ještě neviděla, tedy viděla, ale jen v televizi, v reálu ne. Velkoplošná televize! Úhlopříčka l56 cm! Chtěla jsem ji vidět zapnutou. Nebyl problém. A tak jsem se dozvěděla, že se tady mohou sejít ve větším počtu milovníci sportu a společně fandit, což umocňuje požitek každého z nich. To je fakt, když se doma dívám na hokej sama a při našem gólu si zakřičím, připadám si jako nenormální, ale když fandí 70 lidí, to už je něco! Jenže k čemu pak jsou ty další dvě televize? Někdy se prý stane, že na každé běží jiný sportovní program a návštěvník si může vybrat, nebo jsou i tací, kteří sledují průběžně dění na všech obrazovkách. Napadá mě, jestli se ženy, které nefandí, můžou dívat třeba na nějakou romantiku. Ale raději jsem se neptala. Myslím, že to asi bude samozřejmé. Pravdou ovšem je, že posezení třeba při kávě a bez televize je zde také velmi pěkné. Byl čas vrátit se domů. Slunce již se spíš šklebilo než smálo, bylo už nízko nad obzorem. Měla jsem dobrý pocit, který se dostaví vždycky, když zjistím, že ve městě se objevilo něco nového, nečekaného a pěkného. Je to tak prosté! Těším se, že s nadcházejícím jarem toho ještě vy i já objevíme víc.