autor:
B. Ledvinková
Blízko, blizoučko před námi je konec roku. Všichni bilancujeme, jaký vlastně byl ten, který otevřel další tisíciletí a nesl číslovku 200l? Vítali jsme ho s nadšením, se spoustou nadějí a přání... Co dobrého nebo zlého přinesl nám, rodině a přátelům, společnosti, celému lidstvu?!
Je mnoho věcí, které mne nenechávají klidnou. Samozřejmě, že největší tragédií roku bylo 11. září. Ten den se sesypalo mnoho snů. Zbytečně zhasly tisíce životů úplně nevinných lidí. Jenže další tisíce nevinných jsou dnes ohrožovány v Afganistánu - zimou, hladem i bombami. V pohodě nemohu být ani z toho, čeho jsem denně, stejně jako vy, svědkem u nás doma: vysoká kriminalita a stále se stupňující surovost delikventů. Soudy, které se svědky jednají jako se zločinci. Policajti, na které se lidé v nouzi bojí obrátit, protože nemají jistotu, že nejsou komplici zločinců. Nezájem právních institucí o vypátrání tatínků, kteří zapomněli, že kdesi mají děti, které denně musí jíst. Snazší je případy odložit.
Mnoho nezaměstnaných mladých lidí, kteří po skončení školy nemají šanci využít svých znalostí a v praxi je upevnit a rozšiřovat. Řady zoufalých padesátníků, které po pádu nebo transformacích jejich dřívějších podniků už nikdo nechce zaměstnat. A to ještě prodlužujeme hranici odchodu do důchodu! Podnikatelé, nebo spíš podnikavci, kteří nemorálně a zcela bezohledně zneužívají každé mezery našich nedokonalých zákonů ve svůj prospěch a na úkor společnosti. (Myslím si, že naši poslanci za své nemalé platy by mohli produkovat daleko nižší procento paskvilů.) Někteří učitelé středních škol, kteří s nehoráznou drzostí dokáží říci studentům, že nemají na škole co pohledávat, když jsou chudí. (Ještě štěstí, že rumburský rodák Jan Nepomuk Fischer, který pocházel z velice chudé rodiny, nenarazil na podobného pedagoga. Těžko by se tak stal všeobecně uznávaným očním specialistou a dokonce rektorem Karlovy univerzity).
Jenomže naštěstí je i mnoho věcí, skutečností a lidí, kteří dokazují, že není všechno tak černé, jak se nám někdy jeví. Zaznamenala jsem, možná mi to nebudete věřit, hned několik dřívějších delikventů, kteří se začali živit vlastní prací. Myslím, že se značně zlepšila kvalita veřejně prospěšných prací. Zřejmě je zodpovědnější i přístup těch, kteří je řídí. Máme štěstí, že ve městě je celá řada dobrých podnikatelů, kteří i v těžkých podmínkách poctivě zvládají svoji nelehkou úlohu, slušně platí své zaměstnance, neokrádají zákazníky, neokrádají ani stát. Takovým lidem fandím. Někteří pracují i v městském zastupitelstvu. S jejich pomocí se podařilo uvést do pořádku mnoho v minulosti podepsaných smluv nevýhodných pro město a vyřešit spoustu složitých problémů. Mnohé se u nás změnilo k lepšímu. Lidé přesto často nadávají, že je město rozkopané a že se nic nedělá. Jenže bez kopání nezavedeme plyn, neuděláme novou kanalizaci, nepřivedeme vodu tam, kde chybí. A jen slepý může nevidět, co všechno se udělalo. Vy nemáte radost z krásné nové zastávky autobusů (škoda jen, že čistota na ní není zrovna koníčkem toho, kdo by ji měl udržovat), z upravených chodníků u domu kultury, odstraněných výčnělků do vozovky v Palackého ulici, osvětlení parkoviště v ul. V. Kováře, ale i jinde, provedení kanalizace ve Větrné ul., krásných nových lávek a mostků přes Mandavu? (A na jaře přibudou další.) Netěší vás pohled na zrekonstruované školní budovy? A ani to není vše.
Jsem ráda, že vedle učitelů, kteří by zřejmě udělali dětem největší službu, kdyby nechali kantořiny a našli si jiné zaměstnání, je většina takových, po nichž by po jejich odchodu zůstala hluboká a bolestná jizva. Vážím si práce dobrých učitelů a musím podotknout, že nejen já, ale i jejich žáci. A to je milé překvapení v době, kdy máme pocit, že dnešní děti si neváží ničeho. Zřejmě to s nimi není až tak zlé, jak se někdy bojíme.
Když se člověk před Vánocemi zamýšlí, probíhají mu před očima mnohé události, osudy, bolesti, zklamání, odchody drahých lidí, ale také vzpomínky na krásné dny, na nečekaná překvapení, na vzácná setkání, na nově narozené človíčky. O tom je život.
Přeji nám všem v tomto městě, v této zemi, ale i ve světě hlavně zdraví a mír, abychom se vždy a všude mohli dívat na nebe beze strachu z letadel, aby nikde na ulicích neživořili bezdomovci (člověk by přece měl mít svůj domov), abychom si vážili přírody a života, aby děti měly mámu a tátu a aby bylo dost dobrých lidí, kteří jim dokáží rodinu nahradit, pokud jim jejich vlastní chybí. Bylo by toho ještě hodně, co bych nám chtěla popřát... K tomu, abychom všeho dosáhli, vede jediná cesta - láska člověka k člověku a veliká míra tolerance. A začít bychom měli každý u sebe. Takže, všechno dobré, přátelé.
