Už když začneme rozum brát, všichni víme, že nikdo z nás zde nebude věčně. A přece nikdy nejsme na odchod kohokoliv z našeho okruhu blízkých připraveni. Napsala jsem už hodně vzpomínek na lidi, kteří prošli mým životem a které jsem měla ráda. Vždycky jsem pro slzy špatně viděla, ale dnes mám pocit, že nedokážu napsat ani řádku, přestože oči nevidí vůbec a hlava, plná někdejších prožitků, odmítá vzít realitu na vědomí... honí se v ní kolem dokola jen vzpomínky vyvolávající dialogy: Pamatuješ, Miru, jak jsme se seznámily? Ano, ano, správně! Bylo to ve škole v Tyršovce na slavnostní akci, snad šátkování nových pionýrů... Máš pravdu, byli tam nějací potentáti a my jsme se strašně nudily, tak jsme se začaly bavit. A že jsme to uměly! Chechtaly jsme se tak, až nás napomenuli, jenže my jsme nemohly přestat. Máš taky ten pocit, že nás poslali pryč?
Pak jsme se potkávaly v gymnáziu a po šesti letech od maturity nás zase osud dal dohromady. Tvého muže jsem poznala, když dělal vysokou školu a zároveň asistenta prof. Gaberovi. Ale až po svém návratu do Rumburka jsem zjistila, že jste manželé a už jste měli Honzíka. Naše rodiny se spřátelily. Vypomáhali jsme si v nouzi, prožívali společně radosti, pomáhali si v těžkých chvílích. Nepatřili jsme k bohatým ani prominentním, spíš často šikanovaným, ale myslím, že jsme se cítili šťastnými.
Potom jsme se scházeli v divadle. Nikdy nezapomenu na Tvoji větu z jedné pohádky: "Jiříku, ty jsi tak chytrý." Byla to role prostoduché manželky, a Tys ji zahrála tak krásně naivně, že se ta věta u nás doma dodnes užívá, ačkoliv jí nikdo nedovede dát ten Tvůj úplně přesný akcent. Když se hrál Slaměný klobouk, byla jsi Helenkou. Obdařila jsi ji neopakovatelnou naivitou. Jestli se nemýlím, nosila jsi už tenkrát pod srdcem Lenku. Po jejím narození jsme k vám s Bohunkou chodily často. "Ci tete Milce," říkala naše půldruharoční ratolest. A tak jsme se staly tetami našim dětem ,ale s chutí nás tak navzájem oslovovali i naši muži, pamatuješ?
Nezapomenutelnou roli jsi odvedla v kabaretu Nás ta vojna nerozhází. Partnerem ti byl Tvůj Honza. Ano, vím, vždycky jsi skromně upozorňovala, že s cizím mužským bys to tak nedokázala zahrát. Ale to neubralo na faktu, že to byl krásný výkon obou. Teď mne tak napadá, nebyl důsledkem tohoto uměleckého prožitku Martínek? No dobře, možná se pletu... ale stejně...
Spolu jsme se na jevišti sešly asi až v Podivné paní Savageové, viď? Byla to Tvoje životní role a fantastický výkon. Přesvědčila jsi mne, abych vzala roli bláznivé němé. Nechtěla jsem ji hrát. Nakonec jsem ji měla moc ráda. Vzpomínáš, bylo to krásné představení. Také ovšem díky režii Majky Koukolské.
Cože říkáš? Víš, že ani já už si nevzpomenu, při jaké příležitosti, ani která z nás první řekla tu památnou větu: "Máte veliké štěstí, že jste si vzali ženy nejen krásné, ale i moudré." Patrně se naši hoši zcela "nevinně" zapomněli na fotbale a vymýšleli výmluvy. Touto větou jsme pak po celá léta přebíjely všechna manželská nedorozumění i ztráty paměti, či časového odhadu svých životních partnerů. Stala se naší větou toleranční.
Ptáš se, ve které roli jsi se mi líbila nejvíc? V té lidské, civilní. Byla jsi milovanou učitelkou stovek dětí, některé za Tebou chodily ještě celá léta po tom, co absolvovaly školku, vychovala jsi několik generací. Byla jsi tou nejlepší manželkou, krásnou a moudrou. Nejhodnější maminkou, která svým třem dětem i v nelehkých podmínkách vytvořila útulný domov a bezpečný přístav. Pohádkovou babičkou se spoustou pochopení pro nápady a potřeby svých čtyř vnoučat, ale i celé řady dětí okolo. Tvé kolegyně ze školek, přítelkyně ze souboru a spousta dalších měly v Tobě kamarádku, uvážlivou rádkyni, spolehlivou vrbu v těžkých chvílích.
Pro mne jsi byla a vždy zůstaneš jednou z nejlepších osobností, jakých člověk v životě nepotká mnoho, a jsem za to svému osudu vděčná. Prožila jsi krásný, plodný život, byť ne vždy snadný. Jenom to, co nikdo nemůže odvrátit, Tě zaskočilo a nás také.
Pravdu mají Tvoji nejbližší: ŠŤASTNÝ BYL TEN, KDO MOHL ŽÍT V TVOJÍ BLÍZKOSTI.
Díky za všechno, teto Mirko.
B. Ledvinková
