V poslední době se opět hodně mluví o tom, jak my Češi jsme rasisté, jak tady naši romští spolu- občané nechtějí žít a musí utíkat jinam. Dávám našim čtenářům k úvaze, jestli je to pravda. Posuďte podle úvahy, kterou napsala žákyně 6. třídy, vietnamská dívka Trang Vo Hong.
HR
Jsem vlastenec?
Jsem cizinka a ze své rodné země jsem s rodiči a bratrem odešla v devíti letech do Čech. Přesto na svou rodnou vlast stále vzpomínám. Ale tady si nepřipadám jako cizinka, spíš jako Češka. Bude to jistě prostředím a hlavně lidmi v mém okolí. Mají mě moc rádi a vůbec mi nedávají najevo, že by mě nějak odsuzovali za to, že jsem jiné barvy pleti, ale naopak se chovají velmi přátelsky a jsou mi ochotni kdykoli pomoci. Z toho mám radost.
Kdybych měla dát ve svém věku najevo, jak mám tuto krajinu ráda a jaký jsem vlastenec, měla bych neskutečně mnoho možností. A proto vám některé z nich vyjmenuji. Například bych se mohla dokonale naučit češtinu, abych se za ni nemusela stydět a nedělala ostudu. Třeba se ve mně objeví talent a jednou bych mohla sama něco napsat, knížku, poezii nebo písničku. Když jsme u těch písniček, tak bych se mohla naučit tancovat polku. Nebo je tu věc, kterou dokáže úplně každý, který umí jen trochu přemýšlet a chce, aby jeho země byla pěkná a čistá. Stačí se slušně chovat k majetku cizích. Když uvidím nějaký nepořádek, můžu ho sebrat a hodit do koše. Třeba to uvidí nějaký spolužák a příště to udělá taky. Můžu se dobře učit. A když se snaží jeden, ten druhý ho chce napodobit, chce se vyrovnat. A brzy bude dost vzdělaných lidí.
Anebo můžeme znát náš kraj, umět o něm zajímavě vyprávět, jezdit na výlety a obdivovat naši zemi. Nebo znát její dějiny, státní symboly, hymnu. A jednou z možností je o svém kraji i vlasti napsat takovýto článek o tom, jaký je vlastenec, jak svou krajinu má rád a co všechno bude dělat pro to, aby zůstala taková, jaká je. Ačkoli Česká republika není mou rodnou zemí, tak je pro mě druhým domovem, do kterého se ráda vracím.
Trang Vo Hong
