autor:
DO (redakčně zpracováno)
Napadlo mě nedávno, když naše dítě přišlo ze školy domů. Prý tedy na ten školní výlet nakonec pojedou. Podivili jsme se. Přes opakovaná avíza, že výlet nebude, se tedy paní učitelka ustrnula a vezme je? Ale dítě pokračovalo. Prý máme vychladnout, já nejedu, nedal jsem na charitativní účely. Jak na charitu? Zaznělo unisono z rodičovských úst. No prostě, když se vybíraly peníze na charitu - vysvětluje otráveně náš puberťák. A kdo dal víc než "pětikajdu", tak smí jet na výlet, nó. A ty jsi nedal "pětikajdu"?
V tu chvíli mi zmizela zase jedna pěkná hloupá představa o našem školství. Za našich mladých let byl výlet odměnou za naši celoroční práci, za slušné chování, za aktivitu. Třída se tam vydováděla a lépe se poznala, utužila se mnohá kamarádství. A ten, kdo nesměl jet, to byl většinou postrach nás i učitelů. Netoliko dnes. Jede jen hrstka těch, kdo mají "prachy". Nestačí přispět jakoukoli částkou (naše dítě dalo ze svého kapesného), musí být stanovena výše peněz, za které jsi vybrán a smíš na výlet. A tak nejedou ti, co se dobře učili a poctivě pracovali, nejedou ti, kteří nedělali celý rok problémy, nejedou ti, co celý rok soutěžili a hájili barvy školy, nejedou ti, co celý rok ve škole pomáhali s ledačím. Jedou jen ti, co si to "koupili". Díky tomu naše dítě pochopilo, že výše uvedené klady jsou zcela nepodstatné, že dnes, v naší krásné tržní společnosti, stačí dát obolus a máš to, co si ještě před pár lety musely děti zasloužit. Jsme za to vděční. Tak pěkně našemu potomstvu bychom asi nevysvětlili, co je tržní společnost. Prostě, škola základ života!
