autor:
Jan Sembdner
... bylo to takhle koncem května, v posledním roce první světové války. Za Českou Lípou začíná vždycky rumburský vlak šplhat do kopců. Je to kraj huňatý jak beránčí kožešina. Kopce a kopečky, nepropustné spleti ostružiní, šípkovin a zakrslých březových kmínků, líbezné a tiché paseky, na kterých postávají moudré a pokojné srny, horské louky, pryskyřice, mateřídouška a zvonce.
To jaro v roce 1918 bylo obzvláště horké. Je zvláštní, že vždycky na konci velké vojny nebo jiných lidských krupobití příroda tak pospíchá... Málem by se dalo říct: "... pohleď člověče, jak časně kvetou bezy, asi bude brzo konec války", a tak do našeho krásného kraje v tom roce přijížděli navrátilci z ruské fronty a těsně před příjezdem do Rumburka slyšeli, jak průvodčí hlásí: Grenzstation Rumburk, bitte ausstigen. Hraniční stanice Rumburk, prosím vystupte.
Těch navrátilců z fronty bylo v tom náhradním, ersatztbatalionu, velká většina a všichni bytostně toužili po jediném, po co nejbližším konci války a návratu domů. Vojáci byli roztrpčeni neustálým vyslýcháním, execírkou a hladem, někteří nedostali žold a jiní ani po návratu ze zajetí neměli dovolenou. Prožili však také peklo první světové války, války v jejímž prvním roce padlo milion obětí, ve druhém roce už tři miliony a v roce třetím zůstalo na frontách této války již na pět milionů lidí. Za tři roky zahynulo devět milionů lidí a k tomu obdrželo velení v Rumburku depeši o sestavení nové pochodové roty složené z navrátilců, kteří ještě ani nedostali dovolenou a měli jít znovu na frontu.
Byl to zvláštní den, ten 21. květen 1918. 71 ozbrojenců nastoupilo na nádvoří školy. Byli neobvykle neukáznění, rozkazy plnili neochotně a pomalu, byli unaveni válkou a hladoví. Odmítli složit zbraně a žádali dovolenou a dlužný žold. Ozývalo se heslo "Vojno povol, hej rup." Velitel setniny byl sražen k zemi a vypukla vzpoura. Vzbouřenci obsadili poštu, nádraží i velitelství, ale ústředna vojenského telefonu a telegraf na velitelství zůstaly funkční.
Vydali se na pochod do Nového Boru a České Lípy. Na štábu v Litoměřicích zavládla panika. Sedmý střelecký pluk v Rumburku se vzbouřil. V palbě rozkazů se téměř nikdo nevyznal, nicméně se podařilo zalarmovat horské myslivce a 18. pěší pluk, kteří se postavili vzbouřencům a u Chotovic na Českolipsku je porazili. Večer 21. května bylo vyhlášeno stanné právo a 25. května zasedl stanný soud a jménem Jeho veličenstva císaře odsoudil vojína Františka Nohu, umělce a svobodného katolíka z Plzně, vojína Vojtěcha Kováře, slévače a ženatého katolíka z Plzně a desátníka aspiranta Stanka Vodičku, telegrafního úředníka, svobodného evangelíka z Plzně - Plasů k trestu smrti zastřelením. Trest byl vykonán dne 29.5.1918. Téhož dne bylo v Novém Boru odsouzeno a popraveno dalších sedm obětí. František Paur, Jindřich Švehla, Jakub Nejdl, Jan Pelnář, Jiří Kovařík, Antonín Šťastný a Jakub Bernard. Čest jejich památce.
František Noha, jedna ze zbytečných obětí válečné mašinerie, napsal ve svém dopise těsně před smrtí:
... drahá maminko, bylo u nás v Rumburku něco nepředvídaného, čehož jsem se musel též zúčastnit, což má za následek, že nyní stojím před soudem a budu odsouzen k trestu smrti, což očekávám, ale Vám se přiznám z toho, že jsem nevinen a musel jsem udělat, co udělali druzí. Loučím se s Vámi v duchu a na shledanou až u toho nejvyššího soudu, který jedině soudí spravedlivě. S bohem a zapomeňte, že jste měla syna Františka.
