autor:
Josef Eder
Po rozvoji železniční dopravy (tak zvané České severní dráhy) se velkým národním sportem stala turistika. V druhé polovině devatenáctého století byla v Rumburku založena pobočka Horského spolku a hned od začátku neměla žádný problém se svojí členskou základnou. Spolek byl velmi agilní a zásluhou různých mecenášů i bohatý. Není proto divu, že při aktivním vyhledávání záchytných bodů turistických byl objeven kopec nad Rumburkem jako vhodný objekt turistických výletů. Kopec zde vznikl v době sopečné činnosti v tomto kraji. Dostal také příznačný název vážící se k jeho minulosti - Rauchberg (Dýmník). Dnešní asfaltová cesta samozřejmě ještě tehdy neexistovala a k úpatí kopce vedla obyčejná polní cesta. Vždyť v té době se v okolí Dýmníku nalézalo pouze několik hospodářství, která obhospodařovala úrodnou půdu kolem kopce. Jedno z těchto hospodářství, které bylo nejvýše položené, spolek odkoupil a nechal jej přestavět na hostinec Horského spolku (Gebirgsverains - Schänke). Členové spolku vyznačili na Dýmník cestu a upravili na ní pár odpočívadel s lavičkami, aby se turisté mohli kochat při odpočinku pohledem na Rumburk a protilehlé saské kopce a vrchy. Zároveň vybudovali na samý vrchol 79 dřevěných schodů, kterým dali název Vilémovy schody. V roce 1896 byla dostavěna na vrcholu 16 metrů vysoká rozhledna, která dostala po svém mecenáši název Augustova věž (August Wenschuh - radní města). A že to byla věž? Ona se totiž v počátcích velmi podobala hradní věži. Schody vás dovedly na otevřený ochoz, který byl ohrazen zubatým zakončením a uprostřed zastřešenou budkou, která byla zároveň vchodem na ochoz. A protože byl v té době lesní porost podstatně nižší, vyčnívala věž nad vrcholky stromů nejméně 6 metrů a byla z dálky velmi dobře vidět. Na stříšce středové budky pak byla umístěna korouhev a pro nezasvěcené vypadala tato věž jako součást nějakého hradu. A v "podhradí" v šenku bylo opravdu dobré posezení. Pro ty, kteří hledali úkryt, byla mimo hostinec otevřena ještě přilehlá jídelna a při větších návštěvách i taneční sál. No a ty, kteří chtěli pobýt na vzduchu, vítalo venku posezení u lavic a stolů stlučených z ohoblovaných prken na kůlech asi pro 350 lidí. Samozřejmě zde měla své místo kapela a taneční parket tak jako uvnitř.
Zajímavé na tom je to, že tyto stavby, určené pro lidi ze širokého okolí, přežily i první světovou válku a sloužily dál. Ještě zajímavější je však to, že po druhé světové válce sloužily jen krátce a prováděnou socializací podnikání a zmáhající se neúctou k práci našich předků se pozvolna rozpadaly. Doufejme, že současný trend, který přinesl opět renesanci nejen rozhledny, ale i restaurace pod ní, bude trvalý a naopak se bude rozvíjet. Třeba i v tom, že se rozhledna dostane dlouhodobě do správy Klubu turistů, který je velmi agilní a jejichž entuziasmus překoná péči úředníků.
autor: Josef Eder
Po rozvoji železniční dopravy (tak zvané České severní dráhy) se velkým národním sportem stala turistika. V druhé polovině devatenáctého století byla v Rumburku založena pobočka Horského spolku a hned od začátku neměla žádný problém se svojí členskou základnou. Spolek byl velmi agilní a zásluhou různých mecenášů i bohatý. Není proto divu, že při aktivním vyhledávání záchytných bodů turistických byl objeven kopec nad Rumburkem jako vhodný objekt turistických výletů. Kopec zde vznikl v době sopečné činnosti v tomto kraji. Dostal také příznačný název vážící se k jeho minulosti - Rauchberg (Dýmník). Dnešní asfaltová cesta samozřejmě ještě tehdy neexistovala a k úpatí kopce vedla obyčejná polní cesta. Vždyť v té době se v okolí Dýmníku nalézalo pouze několik hospodářství, která obhospodařovala úrodnou půdu kolem kopce. Jedno z těchto hospodářství, které bylo nejvýše položené, spolek odkoupil a nechal jej přestavět na hostinec Horského spolku (Gebirgsverains - Schänke). Členové spolku vyznačili na Dýmník cestu a upravili na ní pár odpočívadel s lavičkami, aby se turisté mohli kochat při odpočinku pohledem na Rumburk a protilehlé saské kopce a vrchy. Zároveň vybudovali na samý vrchol 79 dřevěných schodů, kterým dali název Vilémovy schody. V roce 1896 byla dostavěna na vrcholu 16 metrů vysoká rozhledna, která dostala po svém mecenáši název Augustova věž (August Wenschuh - radní města). A že to byla věž? Ona se totiž v počátcích velmi podobala hradní věži. Schody vás dovedly na otevřený ochoz, který byl ohrazen zubatým zakončením a uprostřed zastřešenou budkou, která byla zároveň vchodem na ochoz. A protože byl v té době lesní porost podstatně nižší, vyčnívala věž nad vrcholky stromů nejméně 6 metrů a byla z dálky velmi dobře vidět. Na stříšce středové budky pak byla umístěna korouhev a pro nezasvěcené vypadala tato věž jako součást nějakého hradu. A v "podhradí" v šenku bylo opravdu dobré posezení. Pro ty, kteří hledali úkryt, byla mimo hostinec otevřena ještě přilehlá jídelna a při větších návštěvách i taneční sál. No a ty, kteří chtěli pobýt na vzduchu, vítalo venku posezení u lavic a stolů stlučených z ohoblovaných prken na kůlech asi pro 350 lidí. Samozřejmě zde měla své místo kapela a taneční parket tak jako uvnitř.
Zajímavé na tom je to, že tyto stavby, určené pro lidi ze širokého okolí, přežily i první světovou válku a sloužily dál. Ještě zajímavější je však to, že po druhé světové válce sloužily jen krátce a prováděnou socializací podnikání a zmáhající se neúctou k práci našich předků se pozvolna rozpadaly. Doufejme, že současný trend, který přinesl opět renesanci nejen rozhledny, ale i restaurace pod ní, bude trvalý a naopak se bude rozvíjet. Třeba i v tom, že se rozhledna dostane dlouhodobě do správy Klubu turistů, který je velmi agilní a jejichž entuziasmus překoná péči úředníků.