autor:
Koucký R.
O našem vstupu do EU se hodně hovoří, ale žádný z informačních prostředků dosud nepřinesl komplexní informaci o podmínkách a dopadech na jednotlivé sociální skupiny obyvatel. Je dobře, že i RN přinášejí základní informace o orgánech této instituce. Nikdo zatím nedal ani záruku, že se každý občan bude moci vyjádřit v referendu. Zatím máme takové zkušenosti, že všechna závažná rozhodnutí, která ovlivnila budoucnost naší země, byla učiněna za zavřenými dveřmi stranických sekretariátů hlavních politických stran. Tak tomu bylo v případě rozdělení Československa a vstupu do NATO. Nikdo však nenese žádnou osobní odpovědnost za škody, které vznikly naší zemi. Jako příklad lze uvést rozhodování polistopadových vlád v průběhu "privatizace". Je známo, že hodnota majetku určeného do "kuponové privatizace" a k přímému prodeji přesahovala dva tisíce miliard (dva biliony) Kč. Nikdo z politiků však neumí či nechce vysvětlit, jaký zisk z toho byl a co se s ním stalo. Fond národního majetku, který to organizoval, žádné peníze nemá. Občané ale vědí, že řada privatizačních fondů byla "vytunelována" a rekonstrukce a modernizace zbývající části naší ekonomiky se neuskutečnila, řada objektů byla prodána hluboko pod cenou. Samostatnou kapitolu tvoří přímý prodej řady podniků zahraničním kapitálovým společnostem - tedy do rukou naší konkurence. Obecně lze uvést výrobu elektroniky, letadel, kabelů, telefonních ústředen, léků, cementu, čokoládovny, cihelny. Šlo i o většinu našich surovinových zdrojů: vápence, kaolinu, sklářských písků. Prodat lze pouze jednou, ale potom veškeré zisky plynou do zahraničí a můžeme se jen dohadovat, jaký vliv to bude mít na schopnost naší ekonomiky konkurovat na evropských trzích v případě našeho vstupu do Unie.
Deset let se hovoří o přiblížení se zemím EU, ale ve skutečnosti se od ní vzdalujeme. Sice jsme poprvé dosáhli růstu výroby o 3 %, ale země Unie dosahují průměrného růstu o 6 %! Například HDP Dánska činí 163 a ČR 53 mld. dolarů. Nikdo není ochoten nést odpovědnost za ztráty. Např. na záchranu krachujícího bankovního systému již bylo vynaloženo 400 mld. Kč a podle odhadu se dá předpokládat, že prodej IPB přijde náš stát na dalších 50 - 100 miliard Kč. Dluhy zdravotních pojišťoven, důchodového systému, obcí a dalších institucí dosahují nyní historického maxima 413 miliard Kč. I jinak je náš stát velkorysý k novodobým zbohatlíkům, za úvěry různým institucím ručí částkou 149 miliard Kč. Navíc můžeme očekávat, že by mohl následovat další výprodej strategicky důležitého odvětví naší ekonomiky do zahraničí, tentokrát energetických závodů. Zahraniční kapitál by tak ovládl 70 % výrobní a 75 % distribuční sítě elektrické energie.
Polistopadová euforie našich politiků vedla k otevření se světu a k opuštění trhů na východě i jinde, které byly vzápětí rychle obsazeny jinými. Převážná orientace našeho vývozu na země Unie dnes vede nejen k odbytovým potížím, ale i k drastickému omezování výroby a ke značnému tlaku zahraničních dovozců a prodejců spotřebního zboží a potravin na náš domácí trh. Po celé zemi rostou "hypermarkety", hlavně MEINL, PENNYMARKET, DELVITA a další. Stát vytváří ideální podmínky pro zahraniční kapitál, aby u nás budoval výrobní podniky. Stát a obce zavedou plyn, elektřinu, kanalizaci a levně prodají pozemky. Získáme pracovní místa za nízkou mzdu, ale zisk odchází do zahraničí.
Za zvážení stojí zamyšlení nad perspektivou sociální situace pracujících. Jako podmínku našeho vstupu do EU požadují některé země, aby po dobu 7 let byl omezen volný přístup našich pracovníků do zemí Unie. V případě našeho vstupu v r. 2005 by toto omezení platilo až do r. 2012. O vyrovnání současných rozdílů v příjmech lze jen spekulovat vzhledem k tomu, že u nás jsou několikanásobně nižší, a výraznější oživení ekonomiky nelze předpokládat, zatímco rostou výdaje na bydlení, dopravu a další. Současný globalizující se svět se stále výrazněji dělí na dvě kategorie. Na obyvatele bohatých zemí, kde tito mají značné hospodářské a sociální výhody, a na druhé straně jsou méně vyspělé a transformující se země, mezi které patříme i my. Jaké by bylo naše postavení v "bohaté" Evropě? Za zvážení stojí i otázka, zda EU má skutečný zájem na přijetí "postsocialistických zemí", když hlavní cíl byl již splněn. Po našem vstupu do NATO byl podán důkaz naší loajálnosti vůči západu, včetně záruk, že nedojde k nežádoucím politickým změnám. Jsou obavy, zda by naše přijetí do EU nebylo příliš drahé? I tak mají nyní záruku, že mají ve svém sousedství spolehlivého partnera s vysokými cenami zboží a energií a s levnou pracovní silou, včetně výhod, který poskytujeme jejich kapitálu.
O tom a o mnoha dalších věcech by s námi, občany, měli hovořit naši politici namísto vzájemných šarvátek a tahanic o křesla ve vládě. Dá se ale předpokládat, že s blížícími se volbami najednou zmoudří a všichni budou vědět, co se musí udělat, aby se všechno mohlo opakovat.
