autor:
B. Ledvinková
Znám ho od narození. Jako tříletý mne dojal a rozesmál, když vyprávěl sousedům, že televizor jim dala teta Lelinková, je hodná. Mou jedinou zásluhou tenkrát bylo, že jsem televizi pomohla jeho babičce odnést k nim do nového bytu. Dnes bydlíme v jednom domě. Vím, že jezdí na takovém trochu divném kole, však mi svého času hrál pořádně na nervy, když si udělal bikrosovou tréninkovou plochu z terasy a schodiště před domem kultury. Netušila jsem však, že svého koníčka bere opravdu velice vážně a že je v něm až tak dobrý. Teprve výkřik mé vnučky, která koukala na pořad ČT LETADLO: "Babičko, pojď sem honem, vždyť to je Herbert, co bydlí dole!" a následné sledování pořadu mi sdělilo, že ten "kluk" (je mu teď 23 let), má něco do sebe! Psala jsem kdysi o několika osobnostech našeho města, které byly, nebo jsou v nějakém oboru výjimečné. Myslím, že i Herbert Schwarz si zaslouží, abychom o něm věděli. Požádala jsem ho proto o rozhovor.
Před časem si jezdil bikros, co děláš dneska?
Před časem jsem také zkoušel jezdit na kolečkových bruslích a skateboardu. Byl jsem zřejmě hyperaktivní dítě a vždy jsem potřeboval pohyb. Jenže od kulturáku jste mne vyháněla vy, z chodníků zase chodci, nikde nebyl kousek prostoru na seberealizaci. Tak jsem se naštval a napsal jsem v roce 1995 do RN, kde jsem kritizoval město, že nepodporuje sportování mládeže, protože ta nemá místo k provozování svých zdravých aktivit. Tehdejší tajemník MěÚ mě pozval k jednání. Výsledkem bylo dočasné zapůjčení plochy u zimního stadionu. Ale opravdové tréninkové možnosti přinesl až rok 1999, kdy se město zapojilo do projektu boje s kriminalitou mládeže. Poskytlo nejen plochu, ale také ji vybavilo. Teď ji hojně využívám k tréninku.
Sport, který dnes provozuji, se jmenuje free style BMX. Má čtyři disciplíny, od jízdy volně na ulicích, přes U rampu, až po flatland, kterému se věnuji já. Ten se jezdí na rovině.
Tvoje jízda mi připomíná krasojízdu, ale zdá se mi strašně krkolomná. Odkud k nám tento sport přišel?
Hlavně se už několik desítek let provozuje v Americe, Kanadě a Anglii. Tam mají i profesionální soutěže. U nás, odhaduji, to bude trvat ještě minimálně 10 let, než dosáhneme jejich úrovně. U nás se jezdí teprve 3 roky.
Máme i my nějaké soutěže?
Zatím jenom na amatérské úrovni. První mistrovství republiky bylo v roce 1999. Tam jsem byl druhý. V roce 2000 jsem získal první místo. Ale už se mluví o přípravě oficiálního pohárového MR. Jezdím tři roky, absolvoval jsem řadu soutěží s umístěním vždy mezi prvními třemi.
Je to drahý koníček?
Dost drahý. Jsou sice levnější kola, třeba kolem 15.000 Kč, ale nejsou vždy dost odolná, často praskají, ohýbají se některé části apod. Tento poněkud akrobatický způsob jízdy dává kolu zabrat. Navíc je kolo náročné na specifické komponenty. Přední kolo např. potřebuje 360stupňovou otáčecí schopnost, je nutná zadní noha, která umožňuje jízdu pozadu bez otáčení šlapek apod. Gumy měním minimálně 6x do roka. Jedna stojí 500 Kč. Bez sponzora se to snad ani nedá dělat. Jenže toho člověk získá, až když má nějaké výsledky. Takže asi každý začátek je na skromnější úrovni.
Co ti tento sport přináší?
Hlavně odreagování, radost z pohybu, pocit svobody, udržování fyzičky, ale také zdokonalování vůle. Některý trik se naučíte za týden, jiný za dva měsíce, ale na některém dřete třeba půl roku. Cvičím často i 6 hodin denně. Když mám ke své sestavě dobrou tvrdou hudbu, tak ta mi pomáhá vybičovat se k nejlepším výkonům. To pak člověk zapomene i na to, že nemá práci. Kdybych neměl svého koníčka, asi bych se musel zbláznit, jenomže to nechci. Nepiju, nekouřím, takže svému sportu věnuju veškeré úsilí, abych v něm byl dobrý. Bylo by prima stihnout ještě tu dobu, kdy by mě ten sport uživil. Ale když ne mne, snad už ty, kteří mu propadnou po nás.
Už jsi se setkal s popularitou?
To ne (směje se) vlastně... Asi trochu. Několik dní po vystoupení v ČT jsem při nástupu do vlaku v Horním Podluží se svou přítelkyní zaznamenal jakýsi zmatek a hemžení v partě mladých dívek. Mohlo jim být mezi 14 až 16 lety. Výrazně hlasitě si šeptaly: "Je to on. Ale ne, je mu jen podobný. Blbost, je to jasně on..." A pak si sedly okolo nás a uspořádaly nám koncert, při němž na mne občas významně mrkaly. Nemůžu říct, že by to bylo nepříjemné. Moji Pavlínku to ale asi moc nenadchlo.
Naštěstí znám Pavlínku a vím, že právě její pochopení ti vytváří tolik potřebné zázemí, bez něhož se nedá vyniknout ani ve sportu, ani v umění. Přeji ti ještě hodně úspěchů. A vy, přátelé, možná budete mít štěstí a při jarní procházce Sukovou ulicí uvidíte na tréninkovém hřišti umění mladého muže, který ví, co chce.
Za rozhovor děkuje
autor: B. Ledvinková
Znám ho od narození. Jako tříletý mne dojal a rozesmál, když vyprávěl sousedům, že televizor jim dala teta Lelinková, je hodná. Mou jedinou zásluhou tenkrát bylo, že jsem televizi pomohla jeho babičce odnést k nim do nového bytu. Dnes bydlíme v jednom domě. Vím, že jezdí na takovém trochu divném kole, však mi svého času hrál pořádně na nervy, když si udělal bikrosovou tréninkovou plochu z terasy a schodiště před domem kultury. Netušila jsem však, že svého koníčka bere opravdu velice vážně a že je v něm až tak dobrý. Teprve výkřik mé vnučky, která koukala na pořad ČT LETADLO: "Babičko, pojď sem honem, vždyť to je Herbert, co bydlí dole!" a následné sledování pořadu mi sdělilo, že ten "kluk" (je mu teď 23 let), má něco do sebe! Psala jsem kdysi o několika osobnostech našeho města, které byly, nebo jsou v nějakém oboru výjimečné. Myslím, že i Herbert Schwarz si zaslouží, abychom o něm věděli. Požádala jsem ho proto o rozhovor.
Před časem si jezdil bikros, co děláš dneska?
Před časem jsem také zkoušel jezdit na kolečkových bruslích a skateboardu. Byl jsem zřejmě hyperaktivní dítě a vždy jsem potřeboval pohyb. Jenže od kulturáku jste mne vyháněla vy, z chodníků zase chodci, nikde nebyl kousek prostoru na seberealizaci. Tak jsem se naštval a napsal jsem v roce 1995 do RN, kde jsem kritizoval město, že nepodporuje sportování mládeže, protože ta nemá místo k provozování svých zdravých aktivit. Tehdejší tajemník MěÚ mě pozval k jednání. Výsledkem bylo dočasné zapůjčení plochy u zimního stadionu. Ale opravdové tréninkové možnosti přinesl až rok 1999, kdy se město zapojilo do projektu boje s kriminalitou mládeže. Poskytlo nejen plochu, ale také ji vybavilo. Teď ji hojně využívám k tréninku.
Sport, který dnes provozuji, se jmenuje free style BMX. Má čtyři disciplíny, od jízdy volně na ulicích, přes U rampu, až po flatland, kterému se věnuji já. Ten se jezdí na rovině.
Tvoje jízda mi připomíná krasojízdu, ale zdá se mi strašně krkolomná. Odkud k nám tento sport přišel?
Hlavně se už několik desítek let provozuje v Americe, Kanadě a Anglii. Tam mají i profesionální soutěže. U nás, odhaduji, to bude trvat ještě minimálně 10 let, než dosáhneme jejich úrovně. U nás se jezdí teprve 3 roky.
Máme i my nějaké soutěže?
Zatím jenom na amatérské úrovni. První mistrovství republiky bylo v roce 1999. Tam jsem byl druhý. V roce 2000 jsem získal první místo. Ale už se mluví o přípravě oficiálního pohárového MR. Jezdím tři roky, absolvoval jsem řadu soutěží s umístěním vždy mezi prvními třemi.
Je to drahý koníček?
Dost drahý. Jsou sice levnější kola, třeba kolem 15.000 Kč, ale nejsou vždy dost odolná, často praskají, ohýbají se některé části apod. Tento poněkud akrobatický způsob jízdy dává kolu zabrat. Navíc je kolo náročné na specifické komponenty. Přední kolo např. potřebuje 360stupňovou otáčecí schopnost, je nutná zadní noha, která umožňuje jízdu pozadu bez otáčení šlapek apod. Gumy měním minimálně 6x do roka. Jedna stojí 500 Kč. Bez sponzora se to snad ani nedá dělat. Jenže toho člověk získá, až když má nějaké výsledky. Takže asi každý začátek je na skromnější úrovni.
Co ti tento sport přináší?
Hlavně odreagování, radost z pohybu, pocit svobody, udržování fyzičky, ale také zdokonalování vůle. Některý trik se naučíte za týden, jiný za dva měsíce, ale na některém dřete třeba půl roku. Cvičím často i 6 hodin denně. Když mám ke své sestavě dobrou tvrdou hudbu, tak ta mi pomáhá vybičovat se k nejlepším výkonům. To pak člověk zapomene i na to, že nemá práci. Kdybych neměl svého koníčka, asi bych se musel zbláznit, jenomže to nechci. Nepiju, nekouřím, takže svému sportu věnuju veškeré úsilí, abych v něm byl dobrý. Bylo by prima stihnout ještě tu dobu, kdy by mě ten sport uživil. Ale když ne mne, snad už ty, kteří mu propadnou po nás.
Už jsi se setkal s popularitou?
To ne (směje se) vlastně... Asi trochu. Několik dní po vystoupení v ČT jsem při nástupu do vlaku v Horním Podluží se svou přítelkyní zaznamenal jakýsi zmatek a hemžení v partě mladých dívek. Mohlo jim být mezi 14 až 16 lety. Výrazně hlasitě si šeptaly: "Je to on. Ale ne, je mu jen podobný. Blbost, je to jasně on..." A pak si sedly okolo nás a uspořádaly nám koncert, při němž na mne občas významně mrkaly. Nemůžu říct, že by to bylo nepříjemné. Moji Pavlínku to ale asi moc nenadchlo.
Naštěstí znám Pavlínku a vím, že právě její pochopení ti vytváří tolik potřebné zázemí, bez něhož se nedá vyniknout ani ve sportu, ani v umění. Přeji ti ještě hodně úspěchů. A vy, přátelé, možná budete mít štěstí a při jarní procházce Sukovou ulicí uvidíte na tréninkovém hřišti umění mladého muže, který ví, co chce.
Za rozhovor děkuje