autor: Josef Eder
Držím v ruce pohlednici Rumburka v Čechách (Rumburk in Böhmen) s pohledovou partií s mostem přes Mandavu a částí Krásnolipské ulice. Odeslán byl z rumburské pošty 7. února 1916 panu Josefu Dlaskovi do císařské a královské reservní nemocnice v Litoměřicích. Zajímavá je tato pohlednice tím, že je odesílána přítelem adresáta a tímto přítelem byl Čech bydlící v tehdejším městě s převážně německým obyvatelstvem. Druhou zajímavostí je to, že pisatel v této válečné době píše otevřeně o svém přání ukončit válečné krveprolití a o blížící se době rukování i starších rezervistů pro potřeby císaře pána. Dnes se již nedozvíme, kde pan Dlask i jeho přítel složili své kosti. Vzhledem k tomu, že rok 1918, rok ukončení 1. světové války, byl vzdálen ještě dva roky a muselo ještě mnoho rumburských mužů zemřít (320), lze se domýšlet o osudu těchto lidí všelicos. Pro nás je dnes zajímavý text této pohlednice, který byl předzvěstí takových nálad, jež přivodily i Rumburskou vzpouru. Začtěme se proto do textu starého 85 let: "Milý příteli, se srdečným pozdravem zasílám Ti tento lístek a sděluji Tobě, že doposud jsem ještě v Rumburku. Jak dlouho zde ještě budu nevím, ale ti mladší do 37 let, ti budou asi brzy muset rukovat a jestli to ještě dlouho potrvá, tak budeme my také muset narukovat. Lépe, kdyby ta válka již vzala konec. Můj bratr také musel narukovat, je v Uhrách v Ödenburgu u 11. regimentu. Ostatně nebýt té drahoty, by se mně vedlo dobře. Jsme všichni zdrávi. Ještě jednou Tebe zdraví Tvůj přítel J. Mrkout a rodina. Též srdečný pozdrav od rodiny Procházkovy."
Zranění srbští váleční zajatci v 1. světové válce jsou transportováni přes Iberské údolí v roce 1916 rakousko-uherskými vojáky do zajateckého tábora. Dobová fotografie.