autor:
DO
Byl jednou jeden les a v tom lese žilo plno zvířátek. Byli tam srnečkové i koloušci a malí zajíčci, ale také liščata, vlčata i medvíďata. Žil tam i maličký Zajíček Ušáček. Byl opravdu malý a slabý, kožíšek neměl pěkně hnědý jako ostatní zajíčci, ale šedivý, a s nikým se nebavil. A proto si ho šelmičky vybraly, že si z něho budou jako dělat legrajdu. Ony se totiž pěkně nudily. V lese je to nebavilo. A tak Ušáček občas jen tak z legrajdy dostal pár do kožíšku, jen tak z legrajdy mu do jeho pelíšku nalily mrkvičkovou šťávu, kterou mu dala maminka k svačině, jen tak z legrajdy mu šelmičky vzaly jeho hlávku zelí, a protože zelí nežerou, tak si jen tak hrály fotbal, jen tak z legrajdy mu... No prostě toho bylo moc. A šelmičky se ukrutně bavily - prostě to byla "ukrutná sranda", jak tomu říkával pan Werich. Ale jiným zvířátkům to připadalo spíš ukrutné než sranda. Co ale zmůžou srnečci a koloušci proti vlčím zubům? A proto se zvířátka vydala za panem hajným. Všechno mu pověděla a čekala nápravu. Ale to se zle spletla.
"Vy hloupá zvířata!," zvolal pan hajný, "to nerozumíte legraci!? To je jen takové kamarádské pošťuchování." A tím to skončilo. A Zajíček Ušáček trpěl dál. Ale malá zvířátka se nedala a vypravila se za panem nadlesním. Ale i pan nadlesní si myslel, že to není přece nic vážného. Když ale se už začal bouřit celý les a přestávalo se to líbit všem zvířátkům, pozval si pan nadlesní šelmičky k sobě a promluvil si s nimi.
Pokud milý čtenáři čekáš happyend, čekáš marně. Život mezi zvěří happyendy nemá. Jen my lidé bychom měli dbát na to, aby to mezi našimi mláďaty nevypadalo jako v lese. Šrámy na dětské dušičce jsou daleko hůře hojitelné než šrámy v zaječím kožichu.
Poznámka: všechna uvedená jména jsou pozměněna a podobnost je čistě ZÁMĚRNÁ.
