autor:
SV.
Při čtení březnového kalendáře kulturních akcí připravovaných Domem kultury v Rumburku mě zaujal titul "Pohled přes rameno, aneb ohlédnutí za životem a zábavou už minulého století". Jedná se o nový kabaret, který pro diváky připravil Divadelní soubor Domu kultury v Rumburku. Premiéra je plánovaná na 30.3.2001 a program režíruje paní Bohunka Slaná. Abych se pro Vás o novém kabaretu dověděla více, požádala jsem právě ji o rozhovor.
Váš soubor ještě stále hraje představení muzikálu "Nejkrásnější válka" a již jste tu s novou premiérou, tentokrát kabaretu. Jak jste to zvládli?
Mnohdy skutečně těžce. Ne vždy můžou všichni členové souboru dvakrát až třikrát v týdnu zkoušet a ještě hrát představení. Pravda je, že teď už těch představení není zase tolik, ale i tak je divadlo obrovský žrout času. Proto jsme, dokud to bylo možné, zkoušeli kabaret po blocích, aby nemuseli chodit úplně všichni účinkující.
Proč jste se rozhodla při svém režijním debutu právě pro kabaret?
Při přípravě a realizaci "Nejkrásnější války" se dal dohromady kolektiv téměř 30 lidí, kteří mají chuť "dělat divadlo". Najít novou hru, kde by se mohli všichni uplatnit, je téměř nemožné. Připravovat divadelní kus pro 5-6 herců a nechat ostatní stát mi připadalo nefér. Ještě byla samozřejmě možnost studovat najednou představení dvě. Ale tato myšlenka byla zavrhnuta. Máme totiž málo mužských herců a hry, kde by se uplatnily především ženy, nejsou. Navíc náš soubor chce dělat divadlo zábavné, vtipné a lehké. Naším přáním je, aby si divák u nás odpočinul a zapomněl na často ne právě idylickou realitu, která ho obklopuje. A takovou hru najít, to už je opravdu kumšt.
Dalším důvodem bylo, že kabarety mají v Rumburku svou tradici. Soubor s nimi sklízel úspěchy už před desítkami let a Rumburáci, ale nejen oni, se při nich skvěle bavili. Vsadila jsem tedy na osvědčený recept. Tehdy je vymýšlel, režíroval a hudebně připravoval můj otec Milan Ledvinka. Pokusila jsem se navázat na práci táty. Pravda, v počátku jsem si neuvědomila, jak to bude náročné.
To zní jako postesk?
Je to postesk. Ono od nápadu připravit kabaret na téma "Minulé století" k tomu, co budou moci diváci vidět na jevišti, vedla strastiplná cesta. Největší problémy byly s muzikou. Musela jsem odstoupit od původního záměru živého hudebního doprovodu. Stará dobrá Synkopa, která doprovázela kabarety v minulosti, už není. A jiné seskupení, které by mohlo program hudebně podbarvit a přitom by finančně nezruinovalo dům kultury, jsme nenašli. Proto jsem zvolila jediné možné řešení. Hudba ke všem písničkám je napevno nahraná a zpěváci se do ní musí "strefit". Hudbu pro nás zaranžoval a skvěle nahrál pan Jiří Šíp. Jemu patří můj velký dík, protože bez jeho pomoci bychom kabaret vůbec nemohli realizovat. Když jsem u těch díků, chtěla bych poděkovat všem, kdo věnovali přípravě kabaretu desítky a stovky hodin volného času. Ráda bych poděkovala i panu Jaroslavu Mrštíkovi, který pro tento pořad musel předělat velkou část technického vybavení sálu, aby připravil působivě světelné efekty.
Teď mě napadá otázka. Mluvila jste o muzice, ale co scénky. Jak se Vám povedlo sehnat odpovídající scénky?
To byl další problém. Kde dneska vzít text, který by ilustroval život třeba posledních deseti let 20. století. A tak nám nezbylo, než si zase pomoct sami. Pro dobu první republiky jsme oprášili před 20 lety hranou "Svedenou a opuštěnou" od Jindřicha Honzíka. Scénku "Věty" zasazenou do doby pozdně komunistické vytvořila moje maminka. A text současné - raně kapitalistické jsem napsala sama.
Zavzpomínejte, prosím, ještě na svoje začátky v divadelním souboru.
Já jsem začínala v Hraničáři právě při kabaretu. V 16 letech jsem hrála ve scénce "Bábi, jde se do bia" a zpívala dvě písničky v pořadu, který se jmenoval právě podle této scénky. To byl vlastně poslední kabaret, který soubor připravil. Pak jsem z rodinných důvodů na zhruba 15 let divadla nechala. V roce 1997 jsem se vrátila. To už byl soubor rozdělen, takže ne do Hraničáře, ale do Divadelního souboru Domu kultury v Rumburku, který zde působí už pátým rokem. Dostala jsem roli Libuše ve hře Antonína Procházky "S tvojí dcerou ne" a potom jsem s chutí ztvárnila Phoebe v "Nejkrásnější válce".
V kabaretu Vás diváci neuvidí?
V kabaretu nehraji, pouze zpívám. Hrát, zpívat a režírovat? To už by bylo opravdu asi příliš moc.
Chcete něco říci našim čtenářům závěrem?
Ráda bych čtenáře, kteří jsou zároveň našimi diváky, poprosila o dávku tolerance. Kabaret vznikal skutečně těžce, ale všichni jsme ho připravovali s láskou - pro Vás, diváky. Naším cílem bylo, abychom se všichni pobavili, zazpívali si, zavzpomínali na doby již minulé. Po představení je připravena reprodukovaná hudba, takže věřím, že ten, kdo se rozhodne večer strávit v naší společnosti, si určitě najde něco, co bude jeho srdíčku blízké.
Takže na úplný závěr. Všechny Vás zvu na některé z našich představení. Přijďte se spolu s námi nejen pobavit, ale třeba se také rozloučit se starým domem kultury, který bude nejméně na rok uzavřen z důvodu celkové rekonstrukce. Bude nám chybět, vždyť jsme zde měli domovský přístav 36 let.
Děkuji Vám za rozhovor a přeji Vám, aby Vaše představení zhlédlo mnoho spokojených diváků.
