autor:
B. Ledvinková
Aténské vojsko při příjezdu do Hrádku n. N. bylo zprvu trochu dezorientováno, když zjistilo, že namísto dvoustranných mírových rozhovorů v kulatém hledišti, k nimž se dostavilo, vstupuje do situace, která je zralá ke střetu se subjekty, s jejichž přítomností vůbec nepočítalo. Nicméně usoudilo: "Když to nevzdávají naše ženy, jdeme taky do toho!" A tak se Nejkrásnější válka rozhořela v celém rozsahu. Vzduch byl nasycen nikoli prachem z pod kopyt koní, ani trpkým pachem krve, nýbrž zprvu jemnou příchutí ženského zklamání, které poznenáhlu přerostlo v rozhodnutí nedat už válce ani píď svého osobního štěstí a prosadit pro všechny právo na ně. Proto v závěru už byla cítit pouze vůně lásky. Té nakonec nejvíce podlehla hrádecká strana, která odmítala opustit jednací prostor a svým nadšeným skandovaným potleskem přesvědčila Rumburské-Aténské, že není nutno použít ani zbraní, ani připravených vařeček, jenom že by chtěla ještě zopakovat závěrečné téze dohody o míru. A tak se znovu a znovu zpívalo za bouřlivého potlesku.
Ale teď už trochu vážně, byť všechno, co dosud bylo řečeno, je pravda. Byť jsme nevěděli, že jedeme na soutěžní klání, nebylo to pro nás nijak důležité. Přijeli jsme zahrát divadlo, které máme rádi, a pobavit diváky. Jenom aby nějací přišli, to byla naše jediná starost, zvláště od chvíle, kdy jsme zjistili, že návštěvy na předešlých představeních byly hodně slabé.
Měli jsme štěstí, nebo diváci věděli, na co jdou? Nevím. Ale jedno je bez diskuze, přišlo cca 200 lidí a z divadla odcházel stejný počet spokojených, ba nadšených návštěvníků. Ti nás vůbec nechtěli pustit z jeviště. Odjížděli jsme z Hrádku v pohodě. Diváci nám přišli poděkovat až do šatny a zastavovali nás i cestou k autobusu. Protože soubor hrál ještě v neděli ráno pohádku pro děti, dozvěděli se jeho členové od představitelů města, že Hrádek žije Nejkrásnější válkou a že toto představení se stalo hitem přehlídky.
Ale nemylte se, nevyhráli jsme! Porota rozhodla jinak. Naše představení je prý pouze komerční a okoukané, vždyť se hraje už řadu let! ... My mu říkáme divadlo pro lidi. Je určeno především těm, kteří úsměvu, vtipu a dobré hudbě otevírají svá srdce. Asi proto, že je dobré! Zřejmě ze stejného důvodu se dodnes hraje Cyrano, Charleyova teta, Večer tříkrálový a další v celé řadě renomovaných krajských i pražských divadel. Staré hry Tylovy, Klicperovy, a dalších autorů dostaly dokonce prostor v obnoveném pražském divadle, jemuž tuším (věřte-nevěřte) zůstal zachován i původní název - Na fidlovačce.
Buďme rádi, že máme české hry a filmy a televizní inscenace, které nestárnou, přežívají generace a stále mají co říci. Neupřednostňujme často nesmyslné bláboly jenom proto, že jsou z Ameriky či odjinud. Proč bychom měli dělat divadlo, které nepřitáhne diváka? Jenom pro soutěže? To by nám bylo líto času. My se při studování her vždy fantasticky bavíme, a když se pak stejně baví i divák, jsme šťastni. Je to naše jediná odměna. Aby nedošlo k omylu, nesouhlasím s vyjádřením jednoho člena poroty, nekritizuji však rozhodnutí poroty. Jistě divadlo, které vyhrálo, má vysoké umělecké hodnoty, je náročné a dokonale provedené. Jenomže oslovuje malý okruh diváků. Nemyslím si, že by český divák byl hloupý, je spíš unavený. Denně se pere se spoustou starostí, vzdoruje nepřízni osudu, v televizi vidí samé násilí... Proto netouží po hlubokomyslných, často morbidních příbězích, ale dává přednost humoru, hudbě, světlu a lásce.
Ale úvahy stranou! V Hrádku nad Nisou jsme dosáhli svého cíle: dobře jsme reprezentovali naše město, dům kultury i soubor.
