autor:
T. Vítová
V minulých dnech navštívili naše město středověcí rytíři Crakeni z Liberce. Jejich příjezd byl velkolepý, sláva u městského úřadu úžasná, představení okouzlující. V souvislosti s tím jsem si vzpomněla na Jana Wericha a jeho úvahu, že středověk je střed věků mezi staro a novověkem. A aby byl stále středem věků, musí se ten středověk posouvat stále dopředu. To ale nesouviselo s parádou kolem Crakenů, ale s pohledem na hřiště na Strážném vrchu po jejich odjezdu. Tehdy pro mě přišel soused, že když píšu do těch novin, ať si jdu na hřiště sesbírat téma. Měl pravdu, zůstala zde trůnit halda hnoje, všude se povalovaly otrhané listy papíru z vývěsních tabulí. Sousedovo rozhořčení se ještě umocnilo, když rytíře upozornil, že by to měli uklidit. Prý ONI si to pronajali, tak si tu budou dělat, co chtějí, on prý má jít do... dědek blbá. Čili: pane Werichu, ó jak jsou Vaše slova o středu věků pravdivá, alespoň pokud se našich vzácných hostů týče. A tak nám v Rumburku na památku tuze vzácné návštěvy zbyla kupa čehosi pramálo vábného a ryze středověkého. Budiž to varováním pro okolní města!
