autor:
S. Hackerová
Přírodovědná stezka pro mateřské školy v úterý dopoledne. Na břehu rybníka sedí smutný vodníček, kterému se ze znečištěné vody odstěhovaly všechny žabky, takže zůstal v rybníčku úplně sám. Děti ho musí žabí písničkou rozveselit...
Po splnění úkolu děti ze školky ještě kousek doprovázím. Nabízím těm odvážnějším ruce, několik dětí se mne chytí za prsty a jdou se mnou. Jednoho prstu se chytí asi pětiletá dívenka. Najednou z ní vyletí: "Vodníku smrdíš!" Znejistím. Nekouřím, alkohol jsem naposled pila snad někdy o vánocích, dnes jsem si nestačila dát ani obligátní ranní kafe - tak proboha čím? Nedá mi to a zeptám se. "Rybinou!" zní lakonická odpověď a na důkaz, že opravdu nelže, si dívenka znovu znalecky přičichne k mému zelenému fráčku. "Aha," odpovídám ulehčeně. "Tak víš co? Já se dám příště vyprat, jo!?" "Tak jo," odpoví a svou drobnou ručkou mne vede dál po cestách dětské fantazie až na místo našeho definitivního rozchodu...
