autor:
M. Havlíček, Rumburk
Předjaří a první jarní dny často okouzlují naši mysl. Ale nejkrásnější čas v roce je přece jenom fascinující jaro rozvinutých lučních květů, jaro modré oblohy i úchvatného ptačího zpěvu, smavé jaro svěžích vánků, svívajících dětský smích s písněmi radujícího se mládí.
Začněme ale již předjařím - to se hlásí táním sněhu, kdy studánky ožívají bujnými víry svých pramenů. A když se mezi sněhem zajiskří první jarní paprsky, objeví se i první bílé květy. V nejkrásnějších hájích vykvetou něžně nadechnuté sněženky a ve vlhkých lesích i na tajících loukách a březích potůčků se objeví první křehké květy bledulí. V jívách se předjaří ohlašuje plyšově šedými jehnědami, jimž jsme od mládí uvykli říkat "kočičky". I na olších a lískách vykvetou do slunného předjaří jehnědy.
A jako je jaro jiné v březnu, je jiné i v květnu a červnu - nezapomeňme, že většina června patří ještě k jaru. Proto se někdy zdá, že se nám jaro zjevuje podle barvy převládajících květů ve třech podobách: jaro bílé, jaro žluté a jaro červené. I když do jara bílého září i jaro žluté a do jara červeného i bílé a modré květy, přeci jen jedinečná scenérie luk, strání a lesních mýtin ve vyvíjecím se jaru má svůj určitý ráz. Pravým pak poslem jara je skřivan polní, vlastně ještě předjaří, protože se k nám vrací z nejbližších zimovišť již v únoru. Vznáší se až do nadoblačných výšin a uchvátí nás svým chvějícím se nepřerušovaným dlouhým zpěvem.
Marně jsem chtěl být první, kdo pozdraví jaro. Kromě jív předběhly mne o hodný kus cesty sněženky a bledule. Zvonily svými něžnými zavěšenými zvonky na štíhlých věžičkách stonků a draly se ven ze sněhu. Petrklíče a plicníky ještě spaly zrovna tak jako fialky, orseje a blatouchy, dokonce i sed-mikrásky dosud dřímaly zachumlané v trávě. Jen se protáhly ze spánku a zamumlaly: Už je čas? Zaslechl to kos a začal zplna srdce zpívat svým stříbrným flétnovým hlasem: Ano, už nastal čas! Potom ty, lísko, jsi všechno posypala zlatem svých jehnědů...
Ale stařena Zima, která se šourala po okraji lesů a severních strání, se ještě nevzdala. Mermomocí se ještě chtěla na sebe podívat do zrcadla. Věděla si rady: zamávala rukama a hned se sypaly sněhy - z krajiny bylo na pár hodin sněhové zrcadlo. To již spěchaly krajem vůně. Odkud se jen vzaly? Vždyť kromě kočiček, sněženek a lísek nic ještě nekvetlo. A přece jich bylo tolik, až se mi z toho točila hlava a rozbušilo srdce. To tolik voněla hlína! Voněla jarem... Byla to směs vůní - hlína voní plstí, kamínky, mechem, kořínky a mnohým dalším. I obláček se zastavil a zdvihl nosík, aby přivoněl... V doubravách a blízko lidským obydlím se záhy z jara objeví švitořivý pták - černý i fialově a zelenavě lesklý i bělavě kropenatý, čilý na zemi i v letu - je to jeden z našich nejčasnějších navrátilců - špaček.
Kdybychom počítali jaro až od příletu vlaštovek, slavili bychom jeho počátek v první polovině dubna. A skutečně si myslím, že nejkrásnější jaro začíná až od poloviny dubna, kdy k nám přilétají kukačky. Nedovedu si představit jaro bez luzného kukaččina volání. Bylo by to smutné a nevlídné jaro. Na toulkách smavým jarem mne nejvíce oslnily souvislé porosty pohádkově krásných květů, jako sněhobílý háv kvetoucích bledulí jarních, později jaterníku podléšky, vzbudili ve mně představu velkolepého jara, jež jsem zprvu chápal jen jako vysněnou vidinu. Došel jsem tak v podvečeru a zamyšlení až ke dveřím malé chaloupky mojí babičky. Po pravdě se přede mnou vynořila z čista jasna. Ve světničce příjemně hřála malá kamínka. Dřevo v nich praskavě hořelo a jeho vůně se mísila s vůní právě se vařících brambor. Při černé hodince džbánky a mlýnky na poličce vrhaly dlouhé stíny po stěně. Pootevřeným okénkem dovnitř dýchalo vlahé hvězdné nebe. V tichém podvečeru čarovně bublaly pod okénky chaloupky jarní vody potůčku a do okna jako ve snu zněly něžné zpěvy dívek: "Jaro, jaro smavé, kdož by tě neměl rád, pospěš nedočkavě, mi srdce rozehřát."
Jaro, ty kouzelné jaro, kdo by tě neměl rád, kdo by se s tebou necítil znovu mlád...
