autor:
ing. arch. Václav Šuk, Česká Lípa
dokončení
Po kvalifikaci nastaly nám gymnazistům maturitní starosti, všichni jsme úspěšně odmaturovali a začali se připravovat na vysokoškolská či jiná studia. Rozhodli jsme se však, že i nadále se budeme do Rumburka sjíždět k utkáním. Svá předsevzetí jsme sice plnili, ale následující sezóna byla už přece jen nad naše síly. Bez společných tréninků jsme postupně ztráceli na sehranosti, i když jsme pilně trénovali s dobrými mužstvy v místech našich studií, kde nás dokonce lákali k přestupům. Občas někteří z nás ze studijních důvodů nemohli k utkáním přijet, a tak i přes nesmírnou obětavost organizačních pracovníků oddílu a jednoty, kteří s námi byli v pravidelném písemném a telefonickém spojení a hradili i naše výdaje za cestovné, nepovedlo se vždy každé utkání stoprocentně zvládnout. Začali jsme prohrávat i dříve vyhrávaná utkání a tomu odpovídalo i naše umístění v dolní polovině tabulky divize. Nakonec došlo ještě k reorganizaci tělovýchovy, družstva byla zařazena zpět do krajských soutěží. V následující sezóně jsme se opět sice probojovali až do krajského finále, to ale skončilo neslavně v České Lípě, kde se dokonce bojovalo muž proti muži i po ukončení zmanipulovaného utkání ve prospěch Sokola Liberec I. Administrativními machinacemi v liberecké soutěžní komisi jsme byli okradeni o náš poslední možný přebornický titul.
Potíže s dojížděním, povinnosti každého z nás hrát za svou školu či příslušnou tělovýchovnou jednotu podle rezortního rozdělení, studijní či pracovní povinnosti a znechucenost ze závěru krajského přeboru způsobily, že tolik úspěšné družstvo Sokol Rumburk se rozpadlo a (jak ukázal další vývoj) i přes usilovnou snahu Honzy Oprchala se již nikdy později tak dobrá košíková v Rumburku nehrála. Po 19 letech jsme se v Rumburku sešli znovu, abychom si připomněli 21. výročí naší maturity. Chtěli jsme si spolu zase po letech zahrát, ale nebylo kde - tělocvičny se opravovaly. Protože setkání se protáhlo až do časných hodin ranních, rozhodli jsme se společně se zúčastněnými profesory pro opakování za rok. A skutečně jsme se na jaře roku 1972 znovu sešli, i když tentokrát chyběl "dědek" Klor. Všichni jsme se jak malí kluci těšili na gymnazijní tělocvičnu, kde jsme i při teplotách kolem nuly proháněli tehdy ještě kožené meruny. I když nám už ubylo vlasů a přibylo vrásek, i když nám přeci jen trošku narostla bříška, mladistvý elán v nás zůstal.
My "Abiturienti gymnázia Rumburk 1950" jsme si poradili s mnohem mladšími soupeři - Absolventy 1972 - a po poločase 25:18 jsme zvítězili 50:43 (trošku nám ale pomáhal rozhodčí "starý" Jelínek)! Střelecky se uplatnily někdejší opory RG a Sokola Rumburk Dusílek se 20, Šuk s 18 body, jimž vydatně pomáhali v poli a ve tvrdé obraně borci Pekárek, Lanča, Vaniš a o rok mladší Kabele a Kozák. Unaveni (vlastně vyčerpáni a zdecimovaní), ale přešťastní jsme odcházeli jako vítězové ze hřiště, na kterém jsme před více jak dvěma desetiletími zanechali mnoho sil a potu při tréninku i hře. Velice nás potěšilo, že se na nás přišli podívat i někdejší fandové a fanynky, přestože se hrálo jen v malé tělocvičně gymnázia, protože do velké tělocvičny u nedaleké devítiletky jsme se nedostali. V květnu roku 1999 jsme se zase po letech sešli jako celá třída, abychom před srazem po 50 letech provedli inventuru stavu a připravili se na půlstoleté výročí maturity. Bohužel mezi námi už budou chybět Franta Vaniš a Mirek Dusílek, kteří hrají za jiný manšaft. Nepřijde mezi nás bohužel ani náš náčelník největší - Honza Oprchal, který dospěl usilovným a trvalým sportováním doslova k invaliditě (i s náhradní kyčelní endoprotézou sportoval) a nakonec ukončil svou bohatou krásnou životní kariéru krátce po srážce s náklaďákem.
Až se my zbylí sejdeme po 50 letech od maturity na začátku května roku 2000 v Rumburku, určitě už nebudeme opakovat své skotačení na hřišti. Bude nám všem skoro sedmdesát, a tak budeme společně vzpomínat na krásné chvilky našeho bezstarostného mládí, na radosti, jež jsme spolu prožívali ve škole, v tělocvičnách a na hřištích i s těmi, kteří už dříve ukončili své putování životem. A také na ty, kteří nám tehdy chodili fandit či jinak podporovali naši společnou převelikou lásku - košíkovou. Na rumburskou etapu našich životů se totiž rozhodně nedá zapomenout. Já za ni moc děkuji!
