autor:
M. Havlíček
Dobrák strom
K tomuto poznání došli naši předkové už pře šesti staletími, a kdyby se dnes tato věta objevila jako hádanka pro děti, asi by většina malých čtenářů odfrkla nad touto snadností a pronesla: "No jasně, vrba!"
Takový dobrák strom, a přesto si na něj mnozí z nás vzpomenou jen jednou v roce, kdy se blíží Velikonoce. Dlouho se na ně těšíme, jak my kluci vás děvčata vymrskáme, jak budete přitom pískat a jako se bránit a honem se vykupovat malovanými vajíčky. Zkrátka dlouho dopředu se těšíme na pomlázku a k tomu nám je zapotřebí mladých vrbových proutků. Podle krajů se říká i šmigrust, mrskut, dynovačka, ale co naplat, pomlázka je přeci jen pojmenování nejpěknější; je v něm mlazení, to nádherné jarní probuzení k novému životu. Proto musí být pomlázka upletena z mladých výhonků, z proutků tak svěžích, aby z nich bylo cítit svěží jaro. Nu, a jaké jiné proutí to může být než vrbové.
Není to ale zdaleka všechno, co nám vrba dává. Něžnými kočičkami nám vrba jíva pomáhá vítat jaro. Také bývaly doby, kdy k jarním klukovským radostem patřilo otloukání píšťaliček, samozřejmě vrbových; a doby, v nichž naši předkové považovali za zázračný lék proti zlé zimnici vrbové listí, a proto ji oškubávali dohola. Dosud nám vrby dávají materiál na košíky a potokům zpevňují břehy. A také je vrba, která svou mohutností, krásou a zvláštností obohacuje lázeňské, zámecké a jiné honosné parky. Říkáme ji smuteční, ale regulérně botanicky je to vrba babylonská, ačkoliv Babylon nikdy neviděla, ledaže by byla nějaká Babylonie ve východní Asii, kde je její pradomov.
Je toho tedy dost, čím nás vrby oblažují, a to nemluvím o tom, že je to právě vrba a jedině vrba, která je vždy ochotna vyposlechnout jakékoli lidské tajemství, i to až k bolesti tíživé, jako by cítila, že svěřená bolest je poloviční bolest. Vrba je také pohostinná. Znal jsem několik vrb v údolí potoka Brzina mezi Zvěstovicemi na Vletici na Sedlčansku, které ve své staré náruči umožnily zatoulaným semínkům vyrůstat v pohledné smrčky. Na konec výčtu jejich vlastností přidejme i mnohotvárnost. Je v rostlinné říši jen málo rodů, jejichž rodina je tak široká a rozvětvená, jako je rod Salix. Má dobrých třicet příslušnic a kromě té smuteční babylonské je tu druhý třicetimetrový velikán - vrba bílá, ale v protikladu k ní je vrba bylinná, která, když doroste do 80 milimetrů, dívá se na většinu sestřiček "pěkně z vysoka". Takových vrbiček je víc a většinou tvoří nizoučká křovíčka v bylinném patře Krkonoš, Jeseníků, Tater, Jizerských hor, Vysočiny a třeba na Třeboňsku, ovšem jen tam, kde její kořínky mají co pít, tedy v bažinách, rašeliništích, na mokřinách. Tyto vrbičky - borůvkovitá, síťnatá, uťatá, ušatá, myrtovitá a plazivá - jsou sice nepatrné, ale vzácné. Jenže pokud nejsme botaniky, stěží je poznáme.
Vrba je tedy statný strom, husté křoví a také plazivá bylina. V mnoha svých podobách je i zvěstovatelkou jara, dárkyní radosti i polotovarem pro košíkáře. Je to dost dobrých vlastností, aby lidstvo mohlo vrbu umístit mezi vznešené symboly, třeba plodnosti, užitečnosti, houževnosti, jarní svěžesti, trpělivosti a dobroty. Jenže něco takového lidstvo nikdy nenapadlo, ba naopak - z vrby si učinilo znamení nehodnoty a vtělilo ji do svých přísloví, takže je někdo hloupý jako vrba, o nezvedenci se říkalo, že se narodil na vrbě, maluje straky na vrbě...
To všechno asi proto, že vrba je takový dobrák strom, který každému chce vyhovět, je ochotna se rozdat a všechno si nechá líbit. A čím víc ji ořezáváme, tím hustěji se obaluje ...
autor: M. Havlíček