autor:
Božena Ledvinková
Ráda bych to, co chci napsat, hned v začátku trochu zlehčila, protože nemám ráda velké oslavy ani chvály, pokud jsou určeny mně. Nicméně cítím, že bych za hezká slova, která mi byla prostřednictvím RN sdělena, měla poděkovat, protože navzdory výše uvedenému byla milá a zahřála.
10. března v pátečním vysílání rozhlasové stanice Praha požádal Rudolf Křesťan posluchače, aby mu zavolali, zda a jak se s nimi rozloučil jejich zaměstnavatel a spoluzaměstnanci při odchodu do důchodu. Odpovědi byly převážně smutné až alarmující, protože svědčily o současném nezájmu o člověka. Moje zkušenost je naprosto jiná. Rozloučili se se mnou i s panem Ederem velmi srdečně všichni představitelé města. Spolupracovníci, včetně těch, kteří již také nejsou v pracovním procesu, mi připravili velice milé setkání, že jsem měla co dělat, abych zabránila povodni slziček, tedy nejenom mých. A teď budu žalovat, "nejubrečenější" byla Helenka Menšíková. (Vždycky byla naší rodinnou kamarádkou, a tak jako jediná přišla i v roce 1996, v ten nejtěžší den, aby mi ho pomohla přežít).
Odchod z pracovního poměru je většinou traumatizující. Zde mám výhodu. Rozhodla jsem se sama po zralé úvaze. Nejenže mne začalo zrazovat zdraví, ale hlavně jsem cítila, že za ta léta práce v kultuře (a pro kulturu byly doby vždy nelehké) jsem se strašně moc vydala. Pokud nechci dopadnout jako můj muž, musím umět včas odejít. Proto nejsem stresovaná, ale spokojená.
Všem vám, kteří jste mi při odchodu dali najevo, že jste si vážili mé práce, a řadě z vás, že jste mne i měli rádi, moc děkuju. Mám štěstí, že jste mi to stačili říci. Většinou stále nemáme čas, až náhle zjistíme, že už není komu to říci. Pamatujte na to mezi svými nejbližšími!
