autor:
ing. arch. Václav Šuk, Česká Lípa
Když jsem si v roce 1949 začal pro sebe psát kroniku o košíkové, hrála se tato hra na rumburském gymnáziu již dva roky. Začátky byly velmi těžké, ale naše vytrvalost byla veliká. Jednak nás bylo málo, všichni jsme se košíkovou vlastně teprve učili, ale hlavně tu nebyli soupeři, se kterými bychom mohli měřit své síly. Museli to tedy být soupeři ze vzdálenějších míst, od kterých jsme odkoukávali, co se jak dělá, a postupně jsme vyzrávali i po taktické stránce. První družstvo Šluknovského výběžku - RG Rumburk - se svými výkony opíralo zejména o nejstarší hráče Paroulka, Marvana, Marka a Střihavku, k jejichž výkonnosti se postupně začali dopracovávat Pekárek, Dusílek, Klor, Vaniš, Sekera, Šuk a další. Cennou oporou pro naše snažení byl náš tělocvikář profesor Štěrba, který nás trpělivě a vytrvale zasvěcoval do tajů košíkové, které jsme plně propadli. Plný rozvoj košíkové však nastal příchodem mladého profesora a všestranného sportovce tělem i duší - Jana Oprchala. Ten byl nejen vydatnou hráčskou posilou (jako předchozí hráč Sokola Nymburk), ale i dobrým rádcem a morální autoritou. Jak na nás byl přísný a nemilosrdný i nesmlouvavý při vyučování ve třídě, tak se nám stal výborným kamarádem při našich zápasech, ve kterých nám svou hrou a zkušenostmi pomáhal vybojovávat četná vítězství po řadu let. Pro první velké zkušenosti jsme jezdili do Liberce, do České Lípy a později i do Nymburka a byli jsme jako Bassovi literární fotbaloví Klabzubáci: většinu utkání jsme totiž vyhrávali, a tak jsme do hry měli stále větší chuť. S českolipským gymnáziem jsme vyhráli 77:20 a v odvetě v Rumburku 50:18, v Liberci jsme koncem roku 1947 postupně porazili Reálné gymnázium 30:14, Obchodní akademii 47:18 a se středoškoláky Liberce jsme remizovali 29:29. Na jaře následujícího roku jsme porazili nově založené družstvo Sokola Varnsdorf, (kde hráli i někteří studenti našeho gymnázia) 57:16 a 45:8.
Za zkušenostmi jsme však jezdili až do Polabí, kde jsme úspěšně vzdorovali předním českým ligovým celkům: podlehli jsme Sokolu Nymburk 28:32, Sokolu Čáslav 27:38, ale vyhráli jsme nad Sokolem Poděbrady 60:32. Největšími našimi sportovními rivaly však navždy zůstali košíkáři Sokola Liberec - každé naše vzájemné střetnutí bylo napínavé - nejedno utkání plné nervozity a tvrdých osobních soubojů jsme sehráli i se Sokolem Varnsdorf, za který hráli zejména naši starší gymnazisté, se kterými jsme kdysi začínali. Koncem listopadu 1948 jsme v Rumburku hostili přední celek bulharské ligy Locomotiv Sofia. Hrálo se na Střelnici jako úvod taneční zábavy a zpočátku celí vykulení jsme zápas prohráli 27:41, i když ve druhém poločase jsme vyhráli 13:10. V sezoně 1948/49 jsme sehráli 40 utkání s celkovým skóre 1030:769, když jen ve 12 jsme okusili hořkost porážky.
Po odmaturování nejstarších opor družstva gymnázia se zdálo, že košíková v Rumburku zanikne, ukázalo se však, že zde již vyrostly opory nové. Jména Dusílek, Klor, Šuk, Vaniš a Sekera se vyslovovala po několik následujících sezon nejen v basketbalových kruzích s obdivem. O rumburské košíkové se s uznáním hovořilo s respektem i daleko za hranicemi tehdejšího Libereckého kraje. Vítězili jsme ve většině utkání a stali jsme se dobrým příkladem pro okolí. Pomáhali jsme obětavě při zakládání nových družstev, jejichž oporami byli další naši spolužáci: v Jiříkově Lanča, v Krásné Lípě Linhart, v Dolní Poustevně a ve Šluknově studenti z nižších ročníků. Ve varnsdorfských mužstvech Sokola a Elite hráli významnou roli také studenti z RG Rumburk.
Na naše utkání v Rumburku se chodilo dívat i přes 200 diváků, kteří nás milovali a obdivovali se nám jako nějakým hvězdám. Dokonce začátky našich utkání musely být stanoveny tak, aby fotbaloví fanoušci stačili zápas náš i kopané. Mnozí z nich s námi jezdili i na zápasy na hřiště našich soupeřů a tam nám tvořili domácí prostředí s příslušnou hlasovou kulisou, známou předtím jen z fotbalu. Růst naší výkonnosti byl tak rychlý, že další měření sil se školními mužstvy či okolními oddíly pro nás vcelku neznamenala další přínos a styk s výkonnými, ale vzdálenými týmy byl nad naše studentské finanční možnosti. Vždyť naše stejné dresy - hráškově zelená tílka a bílé trenýrky - jsme si nejen sami zaplatili, ale z domova jsme si museli přinést i potřebný počet bodů z tehdy ještě používaných poválečných šatenek. Uvítali jsme proto, když nás pod svá křídla přijal Sokol Rumburk, kterému jsme na oplátku až do zániku mužstva dělali velmi ceněnou reklamu.
pokračování příště
