autor:
připravila SV.
Základním stavebním prvkem Společenství, jež postupně vyústilo až v Evropskou unii, byla Pařížská smlouva, tedy smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), kterou 18. dubna 1951 v Paříži uzavřely Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo a Nizozemsko. Cílem této organizace byl společný postup v rozvoji tehdejších strategických odvětví: těžbě uhlí a výrobě oceli. Druhým důležitým mezníkem jsou tzv. Římské smlouvy (vstoupily v platnost 1. ledna 1958). Šestice zemí podepsala 25. března 1957 v Římě smlouvy o vytvoření Evropského hospodářského společenství (EHS) - s cílem vytvoření rozsáhlého společného trhu - a Evropského společenství pro atomovou energii (EURATOM). Zmíněné smlouvy (zejména smlouva o EHS a Pařížská smlouva) jsou základními právními a programovými dokumenty evropské integrace. K významné revizi uvedených smluv (především smlouvy o EHS) došlo přijetím Jednotného evropského aktu, který v únoru 1986 podepsalo 12 tehdejších členských států. Za předěl v integračním procesu ("pozvednutí na novou úroveň evropské integrace") je pak považována Smlouva o Evropské unii, kterou členské státy podepsaly 7. února 1992 v nizozemském Maastrichtu (proto se jí také říká Maastrichtská smlouva).
Maastrichtská smlouva, jež nabyla platnosti 1. listopadu 1993, přidala k Unii další dva pilíře - společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a spolupráci v justici a vnitřních věcech. Vedle toho mj. stanovila harmonogram zavádění jednotné evropské měny a rozšířila pravomoci Evropského parlamentu. Zatím posledním smluvním dokumentem, který je součástí primárního práva Evropského společenství, je Amsterodamská smlouva z 2. října 1997, která částečně rozšířila Maastrichtskou smlouvu - např. pokud jde o prohloubení společné zahraniční a bezpečnostní politiky či harmonizaci vízové a přistěhovalecké politiky. Vstoupila v platnost 1. května 1999.
