autor:
T. Vítová
Rumburské noviny již informovaly o sbírce dárků a balíčků pro děti z postižených oblastí, kterou uspořádaly ve spolupráci s humanitární organizací ADRA na ZŠ U Nemocnice a ke které se přidaly i další školy Šluknovského výběžku. Čirá náhoda je, že stejný nápad měli i ve školách na Písecku a Náchodsku. Dárky od českých dětí se vešly do tří velkých vozů Avie!
Nedávno proběhlo setkání s pracovníky této organizace zde v Rumburku. O práci v organizaci ADRA přednášel pan Vítězslav Vurst. Naše noviny přinášejí svým čtenářům obsah přednášky pana V. Vursta. Jeho vyprávění bylo velice zajímavé a nejvíce se týkalo zemí bývalé Jugoslávie a Turecka, které bylo opakovaně postižené zemětřesením. Právě tam se totiž dostaly balíčky od našich dětí.
ADRA byla u nás založena roku 1992 panem B. Reitzem. Logo organizace vyjadřuje hlavní heslo ADRY - od člověka přes člověka k člověku. Na světě pracuje 150 poboček, ale jen 16 zemí je tzv. dárcovských, tedy zemí, které sbírky pořádají a zabezpečují jejich distribuci. Je příjemné, že vedle USA, Anglie, Francie, Německa a dalších patří mezi ně i naše republika. Česká ADRA má 180 dobrovolných spolupracovníků, ale pouze 7 zaměstnanců. ADRA se neomezuje jen na pořádání sbírek, ale vyvíjí i další aktivity. Například vydala knihu Kam patřím, která obsahuje výtvarné i literární práce dětí z bývalé Jugoslávie a od nás. Rozdíl mezi výrobními náklady a prodejní cenou jde na pomoc dětem do Bosny. Asi nikoho by nenechal lhostejným obrázek rozstřílené vesničky s hořícími domky a mrtvými těly - tak reagovalo dítě z bývalé Jugoslávie na téma Kam patřím. Zajímavým počinem byla i prodejní výstava keramických děl dětí z Bosny. Výtěžek plynul zpět do postižených oblastí. Na přednášce jsme viděli i diapozitivy, na kterých bosenské děti modelovaly svou rodinu - maminku, sebe a popraveného tatínka.
Ale ADRA nepomáhá pouze v zahraničí. V době povodní na Moravě byla jednou z prvních, kdo podal postiženým pomocnou ruku. Velmi hezká byla akce, při které děti z některých škol střádaly peníze, které by utratily za zmrzlinu. Za tyto peníze pak bylo nakoupeno vybavení do tělocvičen tří škol v zaplavených oblastech. Nejpůsobivější bylo vyprávění o dětech. Jako učitelku mě nejvíce zaujalo, jak mnohé děti v uprchlických táborech v Černé Hoře touží po škole. Jak obyčejný sešit považují za vzácnost, jak touží po tom, aby se něčemu naučily, něco se dozvěděly, mohly být s kamarády. To, co mí žáci považují za banální běh svých dnů, těmto dětem chybí. To, že by se na něco těšily - na výlet, na prázdniny, na dárek od rodičů či na hry s kamarády. Tamní děti žijí bez perspektivy, bez oněch menších či větších radostných očekávání. A proto je dobře, že zdejší děti jim svými dárky alespoň trochu jejich neradostný osud zpříjemnily. Dovolím si zde ocitovat pana Vursta, který říká, že každý by měl dát kapku naděje do moře utrpení. Polovina balíčků byla rozdána mezi děti v uprchlických táborech v Černé Hoře, některé byly předány do Bosny mírovým jednotkám, které zde zajistí distribuci. Jako perlička je příhoda, kdy krásný penál dostala nedopatřením dívenka stará pouhých 8 měsíců. Obdarováno bylo celkem asi 200 rodin a 16 škol. Druhá polovina dárků směřuje do Turecka. Zde po dvou vlnách silného zemětřesení je situace zoufalá, 750 000 lidí je zde bez přístřeší. I jim je nutné přinést onu již zmiňovanou kapku naděje. Utrpení je kolem nás - blízko i daleko - stále mnoho. A právě díky všem ochotným lidem se daří ho zmírňovat. Ráda proto tlumočím veliké poděkování pana Vursta všem dětem, které se na sbírce dárků podílely. A za organizátory jim děkuji i já.
Na závěr otiskujeme názory rumburských dětí na téma Kam patřím. Sami posuďte, jaký názor mají "sedmáci" a "deváťáci" na sebe sama a dění kolem.
Veronika Svobodová: "Kam patřím?" Na to se nedá odpovědět jednou větou. Patřím do státu. Kdybych nebyla, bylo by nás o jednoho člověka méně. Ale patřím i do města, třídy a rodiny. Třída je pro mě velká parta lidí, se kterými trávím hodně času. Moje rodina pro mě znamená mnoho, nebýt jí, neměla bych se kam vracet po celém dlouhém dnu. Rodina pro mě není jen máma a táta, ale i sestra, se kterou se sice hádáme, ale když dojde na nejhorší, táhneme stejně za jeden provaz. U mamky a taťky vždy najdu útěchu i pomoc.
Myslí to se mnou dobře, proto chtějí, aby ze mě vyrostl pořádný člověk.
Ivana Štěrbová: Rodina by měla být na prvním místě. A měli bychom si jí hodně vážit. Když mé mamince umřela mladší sestra, uvědomila jsem si, jak moc pro ni znamenala.
Jiří Stehno: Patřím do rodiny, která by beze mě byla neúplná, a já bych se bez ní nemohl radovat. Až moje sestra odejde na vysokou školu, bude to jiné, bude mi chybět to naše pošťuchování.
Tomáš Berman: Válkou v Kosovu i jinde trpí spousta lidí. Naše škola jim poslala dárky, které jim alespoň načas zpříjemní život v chudobě a utrpení. Jsem rád, že bydlím v Rumburku v České republice, kde války nepanují. Mám rád toto město. Je sice malé, ale je tu klid a mám tu skoro všechny příbuzné.
Vojta Kohout: Patřím do rodiny, kde jsem velmi rád. Často jsme nespokojeni s tímto světem, ale když si vzpomenu na děti v jiných zemích, kde se válčí, umírají hlady a nemají svoji rodinu, my máme vše a máme se dobře. Máme šaty, jídlo, hračky, kulturu i vzdělání. Je dobře, že tu je ADRA, kde lidé pomáhají jiným lidem, aniž je znají.
Jan Lušňák: Vážím si toho, že jsem Čech. Protože kdo má nejlepší oštěpaře? My! Kdo má nejlepší hokejisty? My! A tak bych mohl pokračovat dál.
Michal Matulík: Každý tady má své rodiče. Ale jaké to je pro toho, kdo má jen jednoho rodiče nebo nikoho? Největší trápení prožívají děti v Kosovu, ale i jinde. Nevědí, jestli rodiče žijí nebo jsou mrtví. A zase jejich rodiče žijí ve strachu, co je s jejich dětmi. Rodina je totiž největší štěstí a radost v životě.
Radek Šott: Patřím do rodiny, která mě vychovala. Mamka mě žene ke vzdělání a jsem jí za to vděčný. A táta mě žene do práce, abych nebyl lenoch.
Jan Junek: Kdyby nebylo lidí plných nenávisti, žilo by se nám líp.
Anna Uhrová: Největší význam na světě pro mě má moje rodina. Jsem ráda, že mám hodně příbuzných. Svým rodičům se mohu svěřit se vším a oni mi poradí. Teta a strejda jsou jako mí druzí rodiče. S bratrem se sice hádáme, ale ono to přejde. Ale svůj život si nedovedu představit ani bez svých milovaných koček.
Michal Sivák: Významnou částí mého života je rodina. Skládá se z mamky, sestry, táty a bráchy. I když táta a brácha jsou nevlastní, mám je nejradši.
Lenka Prokešová: Jsem ráda, že jsme mohli dárky alespoň trochu zpříjemnit život nešťastným dětem v Jugoslávii. Když nám paní učitelka vyprávěla, co všechno slyšela o životě těchto lidí od pracovníků ADRY, jaké hrůzy tito lidé prožívají, uvědomila jsem si, že naše běžné problémy jsou proti tomu naprostá maličkost. A tak mě napadá, proč lidé začínají s válkami, vždyť život je krátký a je mnohem lepší ho prožít v míru.
Jakub Žák: Patřím na Zemi. Žije se na ní pěkně, nic krásnějšího snad ani není. Já snad ani žádný význam pro Zemi nemám. Jsem jen jeden z šesti miliard, který má radost, že žije pěkný život. Ale co země postižené válkou, chudobou, přírodními katastrofami? Jaký vedou život tam? Já se nemusím starat prakticky o nic, oni o holé živobytí.
Roman Liščák: Domov je pro mě ochrana před zimou, nepohodou a zlými lidmi. Ale kolikrát domov proti všem věcem nestačí. Když se někdo rozhodne, že chce válku, tak ji musí mít. Stačí jen zaútočit. Když pak letadla začnou svrhávat bomby na zem, kde žijí bezbranní lidé ve svých domovech, pak stačí jediný výbuch, aby se jejich domovy zřítily jako domečky z karet.
Irena Pilařová: Patřím do rodiny a rodina patří ke mně. Je těžké ztratit toho, kdo patří k vám. Je radost zase někoho blízkého najít.
Petr Husák: Děti, které jsou postižené válkami či jiným neštěstím, jsou pro nás jako noční můra, i když se přesvědčujeme, že nám se to stát nemůže. Není to pravda. A proto jsem pochopil, proč tu pracuje ADRA. Všichni bychom měli pomáhat postiženým. Pomozte, nebuďte líní!
Markéta Malečková: Ta radost, že dárky, které se vybraly, udělají potěšení jiným, kterým asi moc dobře není. Ale na druhou stranu si říkám, proč vůbec s válkami začínají? Aby jiní museli napravovat to, co oni zpackali?
Hana Andršová: Patřím určitě do rodiny, neumím si představit, že bych ji neměla. Když nám paní učitelka vyprávěla o dětech, které nemají rodiče, nemají kde bydlet ani se čeho najíst, bylo mi do breku. Bylo mi jich hrozně líto. Proto je dobře, že i my jsme jim aspoň trochu pomohli.
Katka Tatíčková: Patřím do rodinného domku. Je to symbol lásky, kterou k sobě všichni v rodině chováme.
Jan Podlešák: Patřím do rodiny a mám v ní své místo. Nacházím tady lásku, bezpečí a domov. Mám každého člena rodiny rád a nepřenesl bych přes srdce, kdyby chyběl. Jak hrozné to musí být pro děti v Kosovu či Bosně!
Anna Nevrlá: Kam patřím? Určitě do své rodiny, kterou mám moc ráda. Najdu v ní pevnou oporu i dobrou radu a sama se snažím o totéž. V mém případě je to hlavně ta opora, protože radit rodičům, kteří jsou zkušenější než já, moc nejde. A když už nemůžu pomoci, snažím se nepřitěžovat. Vždy se mi to ale nepovede a pak mě to mrzí. Patřím do své školy. Její pravou důležitost jsem si uvědomila až v devítce, když opravdu o něco jde. Teď udělám první krok k tomu, abych jednou dělala to, co chci. Co můžu udělat já pro školu? Nic? Ale ano, třeba dobře reprezentovat na soutěžích, a přispět tak k dobrému jménu školy. Patřím samozřejmě i do České republiky. Moje vlast pro mě znamená moc a jsem na ni hrdá. Hlavně na její historii - husitství, první republiku. Trochu mě mrzí, že teď se nám moc nevede. A tak se budu snažit, aby ze mě něco bylo a mohla jsem pro naši zemi něco udělat.
