autor:
pracovnice muzea
Popeleční středa jako začátek půstu (8. března)
Pracovnice rumburského muzea nám v dalších číslech Rumburských novin budou přibližovat nadcházející Velikonoční svátky z historického pohledu.
Protože čas neúprosně ubíhá, blíží se také Velikonoce - nejvýznamnější svátky církevního roku. Jedná se o svátky pohyblivé, jež připadají na první neděli po jarním úplňku. První jarní úplněk symbolizuje příchod nové etapy, kdy den vítězí nad nocí. Slunce vstupuje do znamení Berana. V lidovém prostředí je spjat s obřady vyhánění zimy a vítání nového života. Velikonoční zvyky jsou často pozůstatkem pohanských slavností vítání jara.
Popeleční středa je počátečním dnem 40denního půstu. Ten trval do Božího hodu velikonočního, s výjimkou nedělí. Konzumovalo se jedno bezmasé jídlo denně. V tuto středu kněz světil popel z ratolestí, které byly vysvěceny na neděli minulého roku. Věřícím se dělal pomyslný křížek na čele a kněz pronášel větu: ăPomni člověče, že prach jsi a v prach se obrátíšŇ. Číslo 40 v sobě nese hlubokou symboliku. Čtyřicet dní trvala potopa, čtyřicet let putovali Izraelité pouští, čtyřicet dní je čas potřebný k dozrání vnitřní zkušenosti. Po křtu v Jordánu se Ježíš odebral na pouť, místo velké zkoušky, kde 40 dní a nocí rozjímal dodržujíc půst a odvracel pokušení ďábla. Křesťanské Velikonoce jsou oslavou Kristova Zmrtvýchvstání. Doba postní má kajícný ráz a liturgickou barvou je barva fialová. Z hlediska lidové zbožnosti mají význam především obyčeje konané o postních nedělích.
První neděle postní (Invocabit) se nazývá černá, protože během půstu se ženy halily do černých šátků a fěrtochů. Říkalo se také neděle pučálka, podle pokrmu z namočeného a usmaženého hrachu. Druhá neděle postní (Reminiscere) se nazývala pražná. Jedlo se pražmo - pokrm zhotovený pražením nedozrálého obilí. Třetí neděle postní (Oculi) se zvala kýchavná. Říkalo se, že kolikrát člověk kýchne, tolik roků bude zdráv, v některých krajích naopak, že zanedlouho zemře. Ve středověku existoval druh moru, který se projevoval v počátcích kýcháním, proto se po kýchnutí říkávalo: "Pozdrav Tě Pán Bůh". Čtvrtá neděle postná (Laetare) se nazývala družebná. Měla zvláštní postavení. Fialovou liturgickou barvu nahradila růžová a postní kázeň se uvolnila. Ten den navštěvoval družba s ženichem stavení své nastávající. Mládež se veselila na návsi. Pátá neděle postní (Judaica) se nazývala smrtná. Obecně byl rozšířen zvyk vynášení smrtky (Morany), což nemělo souvislost s křesťanskou liturgií. V kostelech se zahalovaly kříže, aby jejich bohatá výzdoba nerušila vážnost postní doby. Šestá neděle postní (Palmarum) se nazývala květná. Je dnem, v němž se připomíná památka Kristova vjezdu do Jeruzalému, kdy byl vítán palmovými listy. V krajích, kde rostou palmy, se světily palmové listy. U nás bývaly svěceny "kočičky", které se pak zastrkovaly za domácí kříž, za svaté obrázky apod. Zapichovaly se také na okraj pole k ochraně úrody, zajišťovaly čistotu sklepa a mnohdy se dokonce polykaly. Na květnou neděli se nesmělo péct, aby se nezapekl květ, neboť by se neurodilo ovoce.
O pašijovém týdnu v příštím čísle.
