Autor: R. Koucký, RumburkV každodenním shonu s množstvím informací trochu zapomínáme na to, abychom si našli čas a přečetli si nějakou dobrou knížku a celý náš život ustupuje trochu do pozadí. V oblastní radě Klubu českého pohraničí, který je občanským vlasteneckým sdružením občanů, jsme se nad těmito otázkami nedávno zamýšleli v souvislosti se vstupem do třetího tisíciletí a do Evropské unie. Považujeme to za nevyhnutelný krok k celoevropské integraci. Zatím si neuvědomujeme, do jaké míry se toto dotkne každého občana. Otázky zákonů, samosprávy a dalších předpokladů jsou věcí vlády. Občan by však měl být přesvědčen o tom, že naše země vstupuje do tohoto společenství jako rovnocenný partner schopný konkurence hájit státní suverenitu i naše kulturní dědictví. Některé skutečnosti však vyvolávají pochybnosti a občan by o tom měl být informován. Hlavně jsem znepokojen tím, že převážná část velkých deníků má již dnes zahraničního majitele (např. MF dnes, Blesk, Literární noviny, Hospodářské noviny, většina časopisů a regionální tisk - až na malé výjimky). Rovněž konkurenceschopnost naší ekonomiky je oslabena tím, že do rukou zahraničních vlastníků přešlo více jak 10 velkých strojírenských a elektrotechnických podniků, které jsou páteří každé ekonomiky, dále pak rozhodující část těžby a zpracování surovin, potravinářského a zpracovatelského průmyslu.
Znepokojení vyvolává i přístup ke kultuře a jejím hodnotám. Ve vědomí především mladší generace převládl názor, že to, co není v televizi, není "to pravé". Zatím co zábavní průmysl "show byznys" vytlačuje českou kulturu na okraj a vítězí podprůměrný vkus a primitivní materialismus. Televize vnucuje divákovi množství cizí produkce akčních filmů, nesmyslných reklam a pořady plné hrubostí a násilí. Hlavním obsahem je zásada, že peníze a život v přepychu jsou smyslem života člověka. Jinými slovy - propagace konzumní společnosti, kde platí zisk za každou cenu, včetně života. Výsledkem je duchovní prázdnota, mizí úcta ke skutečnému umění, kultuře a vzdělanosti. V tržním prostředí, kde se kultura (divadlo, literatura) stávají zbožím, pro většinu občanů nedostupným. To vše se nutně promítá do vztahů mezi lidmi. Denně se vyskytují případy šikanování, násilí, zločinnosti, podvodů, drog a další kriminální jevy, se kterými jsme se dříve nesetkávali. Aktuální otázkou je, co bychom měli udělat my všichni proto, aby za těchto podmínek vyrůstali z našich potomků vzdělaní, pracovití a čestní občané, kteří budou hrdi na to, že jsou Slované, příslušníci českého národa, pokračovatelé pokrokových tradic našich dějin.
Nevím do jaké míry učební osnovy na našich školách umožňují výchovu k vlastenectví a národnímu cítění. Z vlastní zkušenosti vím, že tyto pojmy 12 - 15 letým nic neříkají. Jistě ale bude každý souhlasit s tím, že vlastenectví má v naší historii hluboké tradice. Pouze díky vlastencům - buditelům - byl český jazyk zachován pro naše generace, jakož i historie českého národa. Za příklad může sloužit i zápas hrstky Čechů, která žila zde v Rumburku v době předmnichovské republiky. Žilo zde 9.000 Němců a česká menšina čítala pouze 700 obyvatel, přesto rodiče vychovávali své děti úctě k českému jazyku a kultuře. Byla zde česká škola a mateřská škola (J. Kocur). Pracovaly zde české spolky jako např. Osvětový sbor český, Okresní péče o mládež, Národní jednota svazu učitelů českých (L. Ješín), odboráři a další. Rovněž po r. 1945, jak pokračo-valo osídlení, vznikaly české instituce - např. divadelní spolek Hraničář (premiéra Psohlavci), Krajská hudební škola (M. Stavický), která se představila vystoupením žáků "Slované v hudbě a zpěvu." Následovaly i další, např. Divadelní ochotnický spolek J.K. Tyla, loutkové divadlo, skaut a další.
Uvádím toto jako příklady hodné následování. Naše občanské vlastenecké sdružení KČP s Kruhem občanů vyhnaných v r. 1939 z pohraničí se obrací na všechny, kteří pracují v oblasti výchovy, sportu, vzdělávání, kultury, abychom společně hledali v hodině dvanácté odpovědi na tyto otázky, snad na společném setkání, či na stránkách těchto novin.
