Slovo rasismus a xenofobie slýcháme v poslední době častěji, než by bylo vkusné. Ve sdělovacích prostředcích a tisku jsme neustále atakováni jako sebranka nesnášenlivých lidí, kterým vadí každý, kdo není Čech. Chci se postavit na obranu nás, řadových občanů, kteří se už začínají cítit neustálými útoky různých pseudoobránců lidských práv unaveni. Nejen to, také uraženi. A jako důkaz toho, že zdaleka to nebude tak žhavé, jak mě přesvědčuje hřímání páně Uhlovo a jemu podobných, povím vám dva krátké příběhy ze své učitelské praxe.
Na naší škole nejsou jen české děti, ale i ukrajinské, ruské, romské i vietnamské. Mezi nimi je chlapec Son. Narodil se ve Vietnamu a do Čech přišel jako desetileté dítě. Dnes je žákem 8. třídy a je mu patnáct let. Nejen, že česky za těch pár let mluví bez chyby, ale ani přízvuk nemá cizí. Ale to není vše. Při besedě o českých dějinách vysvětloval spolužákům, že "...my Češi jsme ve středověku..." Nevím jak vás, ale mě to přesvědčilo, že zdaleka nejsme takoví "psi rasističtí", když se vietnamský kluk po pár letech tady sžije s národem zcela odlišným natolik, že se sám do něho zahrne. A dobrovolně!
Druhý příběh je smutnější. Učila jsme kdysi dvě romské dívky. Evička byla perfektní, čisťounká a upravená, chodila do školy a plnila si své školní povinnosti na jedničky a dvojky. Nikdy se nestalo, že by jí spolužáci nějak dali pocítit, že nepatří mezi ně. Tereza byla pravý opak, věčně špinavá, nikdo vedle ní nechtěl sedět, protože příliš nevoněla. To ale nevadilo, protože byla věčně za školou. Jednou jsem Evičku prosila, aby se u Terezy stavila cestou ze školy a upozornila rodiče, že zase chyběla. Evička ale propadla panice a velmi mě prosila, že udělá pro mě cokoli, ale tam že nepůjde. Její zdůvodnění mě šokovalo. "Ostatní Cikáni by řekli, že jsem stejná jako oni, když k nim chodím."
Pro mě z toho plyne jeden závěr. To nebude, pánové Uhlové, rasismus, ale odpor proti parazitům této společnosti. Je chybou, že neschopnost usměrnit je nazýváme rasismem. A ještě se necháme peskovat ze zahraničí, kde právě tyto živly do svých států nepustí a své nepřizpůsobivé separují v uzavřených městských čtvrtích, jak se máme možnost přesvědčit při našich cestách do ciziny. Milí spoluobčané, proto hlavy vzhůru, ono to nebude zdaleka tak zlé, jak se nás kdosi snaží - pro své zviditelnění - přesvědčit.
