Stalo se ve středu 11. srpna 1999. Když jsem přišla z města, čekalo mě smutné přivítání. Maminka, která bydlí v sousedním domě, už byla ošetřována spolubydlícími. Upadla na topení, rozbila si loket a celá byla potlučená. Byl na ni velice smutný pohled. Uložila jsem ji a ona hned usnula. Je unavená, možná v noci nespala, jak často říká, nebo ji zlobil tlak nebo to "zatracené revma" nebo jí stoupl cukr, myslela jsem si. Vyspí se a bude to dobré. Ale nebylo. Nešlo nám si sednout, zvednout lžíci, nechtěla mluvit, trochu padala na tu potlučenou stranu. A tak jsem ráno šla pro doktora. Bála jsem se, aby tam nebyla zlomenina v kyčli nebo aby to nebyla mozková příhoda. V ordinaci jsem sestře vylíčila, co se stalo, a ona přislíbila, že panu doktoru "Praktickému" vše řekne, že určitě přijede. V 15 hodin jsem panu doktoru "Praktickému" zatelefonovala a on mi řekl, že o mamce ví, ale nemá čas, protože ráno sloužil za dovolenou, pak má svůj obvod a odpoledne odjíždí do Šenova na pohotovost. V duchu jsem si říkala, že je "kabrňák", když tohle všechno zvládne. Mamka seděla v křesle, když po 16. hodině přijel pan doktor "Pohotovost", že má hlášen úraz hlavy. Vysvětlila jsem mu, co se stalo. Mamka vyplázla jazyk, pak trochu zvedla ruce, měla zvednout nohy. Když ji pan doktor "Pohotovost" změřil tlak a rozvázal krásně zavázaný loket, zeptal se, jestli nemáme ajatin. Ten jsme neměli, ale našla jsem peroxid vodíku. "Nevadí," řekl "Pohotovost", "nějaký obvaz nemáte?" Našla jsem zažloutlý obvaz. K bolavému lokti byl pro jistotu přivázán i rukáv noční košile. Pan "Pohotovost" předepsal mamce nějaký lék na prokrvení mozku a řekl, že jsme měli radši volat doktora "Praktického". Po jeho odchodu nastalo pro nás to opravdové zatmění. Večer jsem jela pro pomoc ke zdravotní sestře z NOEMY paní Věře Prachařové. S jejím příchodem začalo svítání. Mamku prohlédla, slovem pohladila, ošetřila a dala nám rady a různé zdravotnické potřeby. Druhý den byl zařízen rentgen a vše pak jelo jako po másle. O mamku jsme se pak staraly všechny tři - já, moje sestra a paní Prachařová, která dodnes chodí na pravidelnou rehabilitační návštěvu.
Děkuji NOEMĚ, že existuje, a zvláště sestře Věře Prachařové.
