Od února 1865 působil v Rumrurku Humboldtův spolek. Jeho zásluhou došlo k otevření knihovny (15. ledna 1880) a založení muzea (15. května 1902 zpřístupněného veřejnosti). Spolek mimo jiné pořádal řadu přednášek, divadelních představení a významně posílil kulturní a vědecké cítění občanů města. Muzeum sídlilo původně v budově dnešní zdravotnické školy, tehdy odborné textilní, otevřené 4. listopadu 1883. Až do vypuknutí první světové války získávalo roční dotaci 400 Kč. Podle stanov předložených 29. října 1902 se stalo muzeum institucí městskou, jejíž fungování mělo být podmíněno ryze německou správou města. Roku 1929 byla textilní škola přesunuta do Varnsdorfu a do budovy přesídlil městský úřad a okresní hejtmanství. Až okupací přišlo muzeum o své místnosti. Muselo je podstoupit Landratsamtu. Část sbírek byla přestěhována do prostor kapucínského kláštera a knihy a archiválie byly převezeny do budovy soudu. Zbývající část pak byla uložena v Pffeifferově továrně.
Po druhé světové válce získalo muzeum do užívání první patro bývalé Fšrsterovy továrny na zpracování lněné příze. O muzejní sbírky začali pečovat profesor gymnázia Stanislav Gaber a knihovník a kunsthistorik Rudolf Demel. Místní správní komise dávala těmto pracovníkům povolení k prohlídkám opuštěných domů.
Tehdy došlo k významnému rozšíření sbírek a obohacení starého fondu muzea. Také konfiskační oddělení dostalo příkazem informovat o případných zajímavých exponátech pro expozici, jednalo se zejména o selský malovaný nábytek. Do sbírek byly přijaty také exponáty soukromého jiřetínského sběratele Frieseho. Předměty ze zrušeného krásnolipského muzea, zejména pozůstalost malíře A. Frinda a hudebníka A. Stradala. Rozsah sbírek se zvětšil natolik, že se muzeum rozšířilo i do přízemí a druhého patra budovy, kde sídlí dodnes.
Nově zadaptované muzeum se veřejnosti představilo 4. července 1949. Tehdejší předseda MNV V. Brtek ve svém zahajovacím projevu uvedl: "Zvlášť hodnotíme pochopení i dobrou vůli některých okolních obcí přispět co nejvíce muzeálními doklady našemu městu. Činily tak proto, vědouce, že muzeum se stává kulturním majetkem nejen našeho města, ale celého širokého rumburského okolí." V roce 1951 získalo muzeum statut okresního vlastivědného. Došlo také ke zřízení okresního archivu. Ředitelem byl jmenován Rudolf Demel. V tomto roce byla též instalována první expozice Rumburské vzpoury, jejíž tvář časem doznala významných změn (zejména v roce 1989, kdy byla přetvořena pod vedením I. Borovcové). Zárove" byly muzeu přiděleny knihovny zrušených klášterů - rumburského kapucínského, redemptoristů z Filipova a oblátů z Varnsdorfu. Tyto fondy byly uloženy do upravených prostor v komplexu bývalého kapucínského kláštera, kde se nacházela i expozice církevního umění (roku 1961 z provozních důvodů uzavřená).
Po zrušení okresu Rumburk se v roce 1960 muzeum stalo opět městským. Tehdy byl také fond archivu převeden do Děčína a Litoměřic. V dubnu 1965 byl schválen nový plán na reinstalaci sbírek, která v hrubých rysech odpovídá dnešní podobě. Na nových úpravách se podílel R. Demel a akademický malíř M. Procházka ze Šluknova. Oslav 50. výročí Rumburské vzpoury se zúčastnil i prezident republiky Ludvík Svoboda. V tomto roce (1968) byla otevřena expozice vlastivědných sbírek, dějin textilnictví, o pět let později nová sí" Rumburské vzpoury a v roce 1975 expozice moderních dějin. V roce 1977 došlo k začlenění muzea pod správu Okresního muzea v Děčíně. Mezi lety 1974 a 1985 působil jako ředitel a vedoucí PhDr. Vojtěch Čelko, jehož působení je spjato zejména s osvětovou činností, přednáškami a novou evidencí sbírek. Po jeho odchodu působila v muzeu krátce I. Borovcová, poté Z. Jemelka. Nemalý podíl na fungování znovuotevřeného muzea měla Gertruda Demelová. Nesmíme též opomenout zásluhy dlouholetého spolupracovníka J. Pšeničky, který se o muzeum staral před příchodem pana Jemelky. Rodinné tradici zůstala věrná i nynější vedoucí muzea Barbora Demelová - Hildebrandtová. Jí vděčíme za znovuotevření expozic po náročné přestavbě a nové reinstalaci 4. prosince 1997. A také díky jejímu zaujetí pro muzejní práci je expozice obohacena o množství předmětů, které dříve zůstávaly očím návštěvníků skryty.
Zpřístupnění bohatých sbírek našeho muzea neutváří jen obrázek o životě v minulosti, ale také svým způsobem pozdvihuje zájem o náš kraj. Snad vzbuzuje také trochu hrdosti na město, ve kterém žijeme, neboť v každém období bychom nalezli artikl, kterým místní obyvatelé vynikali a jenž byl žádán i daleko za hranicemi. Náš kraj patřil také k nejprůmyslovějším regionům Rakouska-Uherska. Poznání historie, které v obrysech zprostředkovává expozice, pak často vzbuzuje větší zájem o věci veřejné a o prostředí, ve kterém žijeme. Především zaujetí a aktivní přístup jsou potřeba k tomu, aby se tvář města měnila k lepšímu a Rumburk získal zašlou slávu a lesk. Stane se město Rumburk opět malou Paříží severu?
