Lidé, kteří psali historii pohraničí

Publikováno: 20.5.1999 Autor: red
Lidé, kteří psali historii pohraničíNarodil se v roce 1924 a je tedy mladší o šest let, než byla naše první republika československá. Záměrně píši o první ČSR, neboť místo, kde se pan Josef PILAŘ narodil, bylo po druhé světové válce "darováno" tehdy Sovětskému svazu a nyní leží na Ukrajině. Boutraď je totiž vesnicí, kde Josef spatřil světlo světa a kde jeho tatínek tehdy sloužil "na čáře" ve finanční stráži. V roce 1939 po okupaci ČSR se rodina nuceně vrací do tehdy již Čech a Moravy, do Hradce Králové. Zde Josef začíná studiem na gymnáziu a až do tercie je jeho žákem. Později se stává učněm v oboru jemné mechaniky-optiky, ale hned po vyučení je totálně nasazen na práci v Sigmě Lutín. Na Hrádecku si nachází svojí družku životem, a když končí ta prokletá 2. světová válka, přijíždí do našeho již českého pohraničí ženatý. Jeho první ăštacíŇ je Fukov v tehdejším okrese Šluknov. V roce 1946 rukuje na vojnu a po dvou letech vojny se vrací v této převratné době roku 1948 zpět. Nastupuje jako technik do TOPOSu Šluknov a dodělává si strojní průmyslovku. Když se v roce 1950 stěhuje do Rumburka, stává se jeho mateřským závodem národní podnik Státní výrobna autodílů v Rumburku, čili SVA. Josef však dostal do kolébky ještě dar neposednosti a tento dar dokáže velmi rychle zhodnotit.S plným nasazením se věnuje sportu a jeho organizační struktuře. Jeho jméno se stává pojmem v odbíjené, své zkušenosti později zhodnocuje na rozhodcovském postu, ale ani to mu nestačí. Je to doba, kdy aktivitou Josef doslova hýří a člověk jej může potkat všude, kde se něco ve sportu organizuje a tvoří. A že se do této práce dokáže ponořit až na samé dno, může dosvědčit jeho žena Ludmila, která se s ním celá ta léta nikdy neměla čas nudit. Vždy mu vytvářela vhodné zázemí a také výchova jejich tří dětí ležela především na jejích bedrech. V první půli tohoto roku se dožil pan Josef Pilař 75 let. Nadšení, se kterým se stále vrhá do dobrovolné práce ve sportu, je obdivuhodné. Člověk věří, že mu vydrží určitě ještě dlouho. On, totiž jak říká, nemůže jen tak přestat. "Je to někdy kláda, ale nemám alespoň čas myslet na to, jak ten čas letí," říká Pepík a chvátá za svým koníčkem, který se postupem času stal koněm. A tak, ať ho ještě dlouho provází ta chuť činnorodosti a zdraví, ať mu slouží i v letech příštích.