a myslím si, že jakýkoliv výsledek války neospravedlňuje zničené životy a rozbité domovy. Možná si myslíte, že toto téma nepatří na stránky regionálních novin, ale určitě se týká myšlení lidí nejen v Rumburku, ale i jinde ve světě. Už mě nebaví denně poslouchat reportérku v rádiu, která hlásí počty mrtvých a zraněných, jako by to byla zpráva o množství sklizeného obilí, už mi vadí denní televizní reportáže z uprchlických táborů, jako by to byl šot z výletního letoviska. Všichni víme, o jaké válce mluvím. Říkáme si, zatím je to dobré, je to od nás daleko a hlavně - aby se nám dařilo lépe, když tak živoříme ...
Nejvíc mi ale vadí, když slyším, že válka je nutná, že zásah byl nevyhnutelný, a když se někdo postaví proti - hned je považován za levicově zaměřeného a (dá se říct) hloupého člověka. Jediný politik a významný člověk, který mě v tomto smyslu nezklamal, je Jiří Dienstbier, člověk, kterého už pár let uznávám jako diplomatického a rozumného člověka. Je mu jedno, co říká náš prezident a předseda vlády, říká objektivně to, co vidí a slyší, co prožívá a s čím má zkušenost. Proč to říkám? Asi si říkáte, co může obyčejný člověk udělat proto, aby se změnil pohled na válku a aby se dávala přednost jiným způsobům vyjednávání.
Asi důležité v této věci bude, abychom si své poznatky získávali z historie, abychom přispěli dle svých možností a pomohli obětem války, a stejně důležité je vychovávat mladou generaci, naše děti k takovému způsobu řešení problémů, které je nenásilné, věcné, konstruktivní. Naše děti by se měly od nás naučit, že se všechno dá řešit v klidu, že to násilí, které vidí v televizi, videu, novinách, není nutné pro náš život, že násilí není nutné vstřebávat a brát jako nutnost, ale musíme ho odsoudit, že rozvod rodičů není samozřejmost, ale tragedie lidských vztahů, že umění projevit soucit a lístost by mělo patřit k našim lidským vlastnostem.
Jsem optimista a věřím, že snad naši mladou generaci připravíme morálně tak, aby rozumně vstoupila do nového tisíciletí.
