O podání ruky jako pozdravu se traduje následující příběh: Když se spolu setkali dva pralidé, zpočátku to dopadlo tak, že pozdvihli kyje, které drželi většinou v pravé ruce, a rozbili si lebku. Tak se potkávali a rozbíjeli si hlavy desetiletí, možná staletí. Pak jednou některého z nich napadlo, že by se mohli dát dohromady a jít na mamuta společně. Přendal si proto kyj z pravé ruky do levé a ukázal, že má pravou ruku prázdnou. Mnohokrát to pravděpodobně nevyšlo a jeho dobrý úmysl se nesetkal se stejnou odezvou. Ale konečně jednou i druhý pračlověk odpověděl stejně a nový rituál byl na světě. Takhle to samozřejmě mohlo být, ale také nemuselo. Tolik z historie, kterou uvádí Abeceda společenského chování od Vladimíra Smejkala. V Lexikonu společenského chování od téhož autora se také praví, že zásadně platí, že nejprve společensky méně významná osoba zdraví osobu společensky významnější! V mnohých případech je ovšem velmi těžké, nebo přímo nevhodné posuzovat postavení jednotlivých osob, a tak na otázku, kdo ze dvou rovnocenných lidí má zdravit jako první, zní správná odpověď: "První zdraví zdvořilejší z nich." Ovšem nikdy není chybou pozdravit jako první, i když jsme právě my ti zkušenější a starší! K odpovědi na pozdrav platí základní pravidlo: POZDRAVIT JE ZDVOŘILOST, ALE ODPOVĚDĚT NA POZDRAV JE POVINNOST! Podání ruky je součástí pozdravu, zároveň je výrazem úcty k člověku a je prvotním náznakem touhy s druhým člověkem vejít do kontaktu a komunikovat s ním. Takže pokud člověk neopětuje podanou ruku, tak to není jeho výsadní právo, ale je to výraz nezdvořilosti a neznalosti základních společenských pravidel.
