Článek o Divadelním souboru Domu kultury v Rumburku ve mně vyvolal vzpomínky, které nejsou ani tak nostalgické jako pragmatické. Se souborem při SOU polygrafickém v Rumburku Sumýšem jsme hráli před revolucí, ale i po ní, a to dokonce až do roku 1994. Tehdy bylo patrné, že o tento způsob zábavy a využití volného času mládeže je nezájem i z míst nám nadřízených. Tehdy jsme sjezdili téměř celou republiku, našli spoustu přátel a kamarádů, navštívili některé z rodičů mladých herců, kteří se nám postarali o střechu nad hlavou a leckdy i královské pohostinství. Hrálo se ve školkách, družinách, základních školách - a bylo to celkem prima. A byl na to čas. Mládež, která chybí ve škole, vlastně nechybí nikomu jinému než pedagogům. Tehdy jsme byli finančně zabezpečeni, protože tehdejší školské struktury přály výchově mimo vyučování a naše činnost se chápala jako veřejně prospěšná. Hrdě jsme v místním tisku zveřejňovali, kolikrát a kde jsme co hráli. Po změně společnosti jsme dva roky bojovali za přežití téměř bez finančních prostředků, ale už v roce 1992 nás přijalo pod svá ochranná křídla opět naše učiliště. Hrálo se i o víkendech a o prázdninách, kterých nám současnost dopřála dostatek. Cílem bylo zasáhnout svým repertoárem co nejvíce diváků od dětí v mateřských školkách až po seniory (jak se dnes říká). Zameškaná absence není problémem ani dnes. Zvláště, když víme, my pedagogové, že naši svěřenci dělají dobrou věc - hrají pohádky pro děti z Rumburka v domě kultury. Je pochopitelné, že kdybychom s tím nesouhlasili, tak bychom je pro potřeby DK neuvolňovali. Naopak velice si vážíme práce pana Mrštíka a paní ředitelky Ledvinkové a všem držíme palce.
To už se nedá říct o dospělých členech DS Hraničář, kteří dnes se mnou spolupracují. Jsou to lidé (zaplaťpánbůh) zaměstnaní, a i když ochotní věnovat divadlu nějaký ten den z vlastní dovolené, přece jenom si nemohou dovolit to, co jiní v pracovní době. Právě proto sledují trochu jiné cíle. Snaží se být prospěšní i v nejvzdálenějších místech Šluknovského výběžku, kde dnes funguje jen málokterý divadelní sál a kam by s určitostí žádný soubor nezavítal. Ale i tam žijí děti, které mají stejně rády pohádky jako ty děti rumburské. I tam jsou diváci, kteří jsou ochotní se večer obléci do společenského a jít se podívat na živé divadlo (zvláště když i místní kina jsou zavřená). Pro tyto potřeby začal vyvíjet Radim Purchart nosnou konstrukci, která se dá instalovat i v obyčejném sále bez pódia a opony. Třídílná konstrukce bude stabilizovaná a ponese oponu, boční výkryty, zadní horizonty a světelný park. Vytvoří divadelní prostor a zázemí pro herce.Poprvé se část této konstrukce objevila v březnu v kině v Krásné Lípě, poté v sále restaurace Hvězda. Její možnosti využijeme v Domě kultury ve Šluknově, kině ve Velkém Šenově či v Domě se sociální péčí v Mikulášovicích. Toto není a nikdy nemůže být konkurenční boj dvou souborů z Rumburku. Široká mozaika toho, co Divadelní soubor DK nabízí svým divákům, je činností Hraničáře doplňována.
