Pouhá informace o ustavení občanského sdružení "Pro Horní Jindřichov" zveřejněná před čtrnácti dny vyvolala zcela charakteristickou odezvu ze strany orgánů města Rumburku. Namísto toho, aby se o záležitosti věcně a konstruktivně diskutovalo, rozehrává se klasická metoda řešení problémů "po rumbursku": podívejme se, kdo za tím stojí a jaké osobní motivace má. Snad se dočkáme i v Rumburku (nebo až v samotném Horní Jindřichově!?) vymoženosti, že se bude hodnotit názor bez ohledu na autora. S tím souvisí i nejapné podsouvání osobních ambic signatářům, zřejmě podle úsloví "podle sebe soudím tebe". K tomu chceme říci asi tolik: pokud se podaří lidi v Jindřichově rozhýbat, aby se začali brát o své zájmy a práva (třeba jen o bezprašný chodník), bude to pro nás dostatečný "profit" z celé akce a rádi budeme pomáhat těm, kteří vezmou aktivity v Jindřichově i nově založeném sdružení do svých rukou.
A tak týdeník Výběžek a Rumburské noviny přímo chrlí důkazy o péči města Rumburku o Horní Jindřichov a hrozí se myšlenky, že by tato obec mohla být samostatná. Nikdo se iniciátorů akce nepovažuje za nutné zeptat, jaké podklady pro svou aktivitu mají, s kým jednají atd. Kouzlo nechtěného se v této patrně organizované kampani přičinilo o zajímavou konfrontaci. Zatímco nás p. Rein ve svém článku ve Výběžku omračuje desítkami milionů, které - údajně - Rumburk investoval do svého milovaného dítěte, pí Ledvinková se sice také hrozí myšlenky samostatného Jindřichova, avšak zároveň hodnotí jeho zanedbanost ještě tvrdšími slovy než sami zavrženíhodní signatáři akce. Když dojemně vzpomíná na chvíle, kdy jako dívka běhala po ulicích Horního Jindřichova, zapomíná dodat, že to bylo většinou v době, kdy byl samostatný. Nezbývá než poděkovat za "pádné argumenty" o "aparátu úředníků", které bude nová obec muset živit (neví asi, že v takovém Jiřetíně zajišťují chod "vesnice roku 1998" tři lidé, v Dolním Podluží je tomu podobně, a to se zde dokonce mohou budovat chodníky, které budou za "rumburské péče" v Horním Jindřichově asi ještě dlouho "přepychem"). A tyto obce - stejně tak i třeba Rybniště, Vilémov a další, také fungují. Mimochodem zcela nedávno se v okrese Děčín místním referendem osamostatnila Doubice.
Pochybnosti o ekonomické základně Horního Jindřichova, "ve kterém moc průmyslu" nezůstalo, svědčí o kvalifikovanosti celé polemiky. Nejen, že v programovém prohlášení sdružení je kladen důraz na rozvoj služeb navazujících na hraniční přechod, jenž je budován, ale pisatelka si asi neuvědomuje, že podmínkou rozvoje obce nemusí být kouřící komíny. Faktem ale je, že poslední továrny ve městě jsou právě v Horním Jindřichově (Rybena, Bytex). Pokud se týká článků p. Reina, myslím, že věcné diskuzi o rozvoji Horního Jindřichova nepřispěje, když se bude operovat investicemi státu, případně i zahraničními finančními zdroji do výstavby nové části E 9 a v budoucnu i hraničního přechodu, jako kdyby tyto finance poskytoval Rumburk ze svého. Konečně zde zůstává zásadní otázka. Jaké jsou možnosti financování Jindřichova, pokud se osamostatní? Je to jistě podíl obce na výnosu daní a zde bude pozice samostatného Jindřichova jistě výhodnější, protože se nebude muset o tento výtěžek dělit. Obyvatelé Jindřichova by si měli uvědomit, že pisatelé obou citovaných polemik zastírají, že ekonomická základna Jindřichova je relativně silnější než Rumburku a zejména pak po zřízení nového hraničního přechodu: 3 čerpací stanice, již zmiňované provozy Rybena a Bytex, 2 hraniční přechody a parkoviště TIR s navazujícími službami a kromě toho řada již existujících soukromých restaurací atd. Finanční zdroje z různých zdrojů si může samozřejmě Jindřichov nárokovat na základě vlastních projektů bez toho, že je bude předkládat Rumburku. Jde o to, aby občané sami vzali tužku a papír a napsali každý za sebe, co jim chybí a co by si přáli, a z toho lze sumarizovat jakýsi program rozvoje Horního Jindřichova. Pouhých 5 měsíců starý územní plán Rumburku nejlépe ukazuje, jaký "zájem" o Jindřichov Rumburk má. Konečně pak by si měli všichni uvědomit, že odloučení od Rumburku zbaví Horní Jindřichov letitého vazalství města vůči různým soukromým společnostem, jejichž ekonomické zájmy musí rumburská samospráva hájit vždy v první řadě: bohužel asi nikdo neví, za kolik soukromých firem - často zkrachovalých - město Rumurk ručí nebo se ještě rozhodne zaručit.
Lze najít skutečné investory, kteří pak nebudou potřebovat souhlasu např. ing. Bajera, nebo p. Buška, Saba, Dvořáka či Švába, a dokonce snad ani paní Vachtové, zda v Horním Jindřichově smějí nebo nesmějí podnikat. Pokud zde budou investovat reálné firmy, najde se dostatek pracovních příležitostí a obec Horní Jindřichov - na rozdíl od Rumburku - nebude muset řešit jejich finanční problémy (viz Tranzit servis nebo zkrachovalá Česká obchodní společnost, rovněž obchodní partner města Rumburku, za kterou těsně před volbami místostarostové MUDr. Bílý a p. Rein chtěli přebírat její dluhy v době, kdy předseda představenstva byl již ve vyšetřovací vazbě pro mnohamilionové podvody). Spediční společnosti na hraničním přechodu vědí velmi dobře, jak jim bylo bráněno, aby mohly působit v areálu parkoviště TIR v Horním Jindřichově. Občané v Jindřichově by si zejména měli uvědomit, o kolik pracovních příležitostí je takové "kontrakty" rumburské radnice s jejími "obchodními partnery" ochudily.
A když máme použít - dle našeho názoru - trefného přirovnání podle usnesení Rady města Rumburku, jež bylo zveřejněno ve stejném čísle jako článek pí Ledvinkové, Horní Jindřichov si pak snad nebude muset kupovat židle na leasing (usnesení č. 226/99 ze dne 11.3.1999) a bude moci proplatit dětem cestu autobusem do bazénu (usnesení č. 241/99 ze dne 11.3.1999)!
