Když se někdy v květnu roku 1996 přetransformoval (to je hrozné slovo) divadelní soubor Hraničář na občanské sdružení a ne všichni členové souboru se s touto změnou ztotožnili, když pak v červenci odešel Milan Ledvinka, vypadalo to, že si bývalí členové Hraničáře najdou jiné koníčky...
Jenže, kdo jednou propadl lásce k ochotnickému divadlu, těžko se s ní rozchází... Asi proto se Jarda Mrštík rozhodl, že udělá něco nenáročného, čistě sobě a těm pár lidem, kteří měli chuť, pro radost. A tak měl 11.10.1997 premiéru Dámský krejčí. Zájem o něj předčil očekávání a radost z něj nezkalilo ani vyjádření místního kritika, že jde o soubor bez ambicí. Dámského krejčího jsme doma hráli celkem 8x a návštěvnost byla - nejvyšší 120, nejnižší 70 diváků. To je, v divadle se sto místy, velice slušný průměr. Pochopitelně, že úspěch podnítil novou iniciativu. Jaroslav Mrštík dostal chuť přivést do souboru mladou krev, vychovávat novou generaci ochotníků. Plakáty, které rozvěsil po městě, udělaly své. Náhle jsme měli tolik lidí, že nám chyběla už jen pohádka s mimořádně velkým obsazením. Mládež začala studovat pohádku Kašpárek, Honza a zakletá princezna. Kmenoví členové souboru mě požádali, abych se zapojila a něco režírovala. Přiznám se, že po Milanově odchodu jsem neměla nejmenší touhu dělat divadlo, které kdysi bylo naší společnou láskou. Byl to bolestný návrat, ale snad právě on byl začátkem uzdravování duše.
Několik let jsem měla na nočním stolku hru Ant. Procházky, kterou mi přinesl Milan od Jarmily Pěčkové. Už tenkrát se mi líbila, ale rychlý spád událostí způsobil, že jsem na ni zapomněla. Uvědomila jsem si její existenci ve chvíli, kdy Jarda poznamenal, že zahlédl v televizi kousek hry S tvojí dcerou ne a že to muselo být fantastické představení... Oprášila jsem knížku a začetla se. Za dva dny jsem se upsala "ďáblu"... Dneska mám radost, že jsem to udělala. Mladí vyšli s premiérou Kašpárka 7.3.1998 a my s Dcerou 22.května téhož roku. Kašpárek se na domovské scéně hrál 13x, Dcera zatím 11x, s průměrnou návštěvností 88 diváků. Mládí se do divadelní práce přímo zahryzlo a nic ho nedokázalo otrávit. A tak světlo světa spatřila Poněkud ztracená princezna. Ta se zatím (nepočítaje zájezdovky) hrála doma 12x a jenom ve varsndorfském divadle se bude hrát 3x. A to ještě nebylo řečeno poslední slovo, další reprízy jsou v plánu, děti jsou spokojené, některé i nadšené, pohádce tleskají senioři...
V současné době soubor připravuje novou premiéru hry Vladimíra Renčína Nejkrásnější válka. Nevím, zda se povede, hodně nám toho do ní chybí, ale už jenom ty zkoušky, přesto, že jsou nebývale náročné, protože tam v některých chvílích je na jevišti až 30 lidí, mají neopakovatelnou atmosféru. Naše mládí se zde zkouší poprvé zahrát pro dospělého diváka. Jen nás mrzí, že většina studentů se s námi rozloučí, protože jdou do dalších škol a někteří na vojnu. Moc jim přejeme, aby se jim dobře dařilo, a věříme, že vzpomínky na práci v divadle budou vždy patřit k těm nejhezčím v jejich životě. Panu Mrštíkovi děkuju za trpělivost a obrovskou obětavost, kterou při práci s mládeží prokázal.
Na závěr kousek ekonomiky. Udělala jsem si pro sebe propočet, jaký zisk nám v roce 1998 náš divadelní soubor přinesl. Jenom na pohádkách je to minimálně 48 tis. Kč, protože kdyby je nesehráli naši, museli bychom je pro děti koupit, a to věru není levná záležitost. Totéž je u her pro dospělé. Kdybychom chtěli sehrát 8 koupených divadelních představení, přišly by nejméně na 160 tis. Kč. Stará moudrost praví: "Všechno zlé k něčemu dobré." Vyplnilo se. Bolestné rozdělení Hraničáře nakonec způsobilo, že Rumburk má dva dobré soubory, které obohacují kulturní život města a šíří jeho dobré jméno po celém kraji.
