Podtitul: Z moudrostí Dobrého jitra ČR 2
Měj odvahu jako slunce. Navzdory všemu trápení na světě vychází každé ráno. Jedinečný a nepochopitelný je lidský život. Rok za rokem, den za dnem se pohybuješ mezi lidmi a věcmi. Jsou dny, kdy svítí slunce, a nevíš ani proč. Jsi spokojený. Vidíš jen dobré a krásné stránky života. Směješ se a jsi plný vděčnosti, málem bys skákal radostí. Práce ti jde od ruky. Všichni se k tobě přátelsky chovají. A ani nevíš proč. Možná ses dobře vyspal. Možná žes našel dobrého člověka a cítíš, že tě chápe. A je ti při tom dobře. Říkáš si: "Kéž by to tak zůstalo pořád, takový pokoj a taková hluboká radost." A najednou je všechno jinak. Jakmile slunce zastřou mraky, cítíš se hned nevysvětlitelně smutný. Všechno vidíš černě. Napadá tě, že ostatní o tebe nestojí. Bezvýznamné věci jsou najednou příčinou tvého nářku, závisti, malicherných výtek, urážlivosti. Říkáš si: "Takhle to půjde pořád dál, to se už nikdy nezmění!" A vlastně ani nevíš proč. Možná, že jsi unavený. Proč to tak musí být? Protože člověk je součástí přírody, s jejími jarními i podzimními dny, s teplým létem a studenou zimou. Protože lidský život se podobá rytmu moře: příliv a odliv. Protože naše bytí je vlastně stále se opakující život a smrt.
Když toto pochopíš, můžeš znovu žít s odvahou, s neochvějnou důvěrou, protože víš, že po každé noci přijde nové ráno. A jestli tomu všemu řekneš své "ano", přijmeš-li to za své, dojdeš právě skrze to ustavičné "nahoru a dolů" ke stále větší životní hloubce v radosti.
