Jakoby smutných událostí nebylo dost, přišla další rána, odešel člověk, který nám v domě kultury léta byl dobrým přítelem a kolegou, Miroslav ŠTURMA.
Oslovovali jsme ho Mirku, ale mluvili jsme o něm jako o Mirečkovi. Byla to studnice znalostí o Rumburku i jeho okolí, náruživý sběratel všeho, co se týkalo města a událostí v něm, bývalý člen divadelního souboru, výborný výtvarník... Ačkoliv se s námi rozloučil při odchodu do důchodu, stále k nám patřil. Dělal pro nás propagaci, instaloval výstavy, přišel mezi nás, kdykoliv jsme ho pozvali. Nikdy nezkazil žádnou legraci, vždy pozvedal náladu ve chvílích smutku. Osobně jsem se s Mirkem seznámila, když jsem nastoupila do děčínského domu osvěty, kde on už dříve pracoval. Spolu jsme pak přešli do rumburského klubu pracujících, pozdějšího domu kultury. Zdá se neuvěřitelné, že od té doby uplynulo už téměř 35 let. V posledních letech jsem ho často potkávala s jeho ženou Martou a někdy, dnes strašně lituji, že jsem si ten čas nedokázala ukrást častěji, jsem se u nich zastavila. Ta chvíle u kávy byla vždy oázou dobré pohody v dnešním rozháraném světě. Oběma za ni děkuji. A tobě, Mirku, díky za sebe a za všechny za velký kus kamarádství, který jsi nám věnoval. Vám tam nahoře asi nebude smutno, je vás tam už tolik kamarádů, ale nám tady moc chybíte. Sbohem.
